Antonín Rejcha *250
26. února si připomeneme 250. výročí narození Antonína Rejchy - úspěšného skladatele, ale i vyhledávaného pedagoga, významného hudebního teoretika a také interpreta, rytíře Čestné legie a později člena pařížské Akademie krásných umění. Na D-dur 26. února ve 20:00.
Antonín Rejcha patří do skupiny skladatelů, kteří tvořili most mezi epochou klasicismu a romantismu. Jejich kompoziční styl vyrůstal z pevných základů vídeňského klasicismu s přísnou formou a elegancí, nicméně směřoval k nově vznikající romantické epoše – volbou námětů, uvolněním forem i vztahů v oblasti harmonie a kontrapunktu. Rejcha byl příslušníkem tak zvané druhé vlny české hudební emigrace, která opouštěla Čechy na přelomu 18. a 19. století. Vyrůstal jako polosirotek – šťastným životním rozhodnutím byl v pouhých jedenácti letech jeho odchod z Čech za strýcem Josefem Rejchou do Německa. Ten byl sám aktivním skladatelem a uznávaným hudebníkem, schopným se prosadit a zastávat významné funkce. Rozpoznal chlapcův mimořádný talent a postaral se o jeho všeobecné i hudební vzdělávání na nejvyšší úrovni. Systematičnost a disciplína, které provázely toto období se nepochybně promítly do Rejchovy tvůrčí i mimořádně úspěšné pedagogické praxe. Rejcha byl jedním z nejvzdělanějších a nenadanějších skladatelů své doby. Jeho kompozice mají promyšlenou hudební architekturu, jasnou formu, byl mistrem kontrapunktu, který chápal v moderním smyslu.
V programu věnovaném skladatelovu jubileu zazní především jeho velká vokálně instrumentální díla. Ačkoli se neobjevují na repertoáru často, jsou mimořádně hodnotná a ukazují směr budoucímu hudebnímu vývoji. V úvodu zazní dramatická kantáta Lenore na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera z roku 1773 - příběh, který inspiroval později Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile. Bürger nebyl příliš nadaným tvůrcem – v případě Lenory mu byla vyčítána jednoduchost pojetí příběhu i postav postrádajících přesvědčivé lidské profily a vývoj. Rejchovi se naštěstí podařilo ztvárnit temný příběh působivě, rozměrná kompozice má soudržnou formu a barevnou instrumentaci. Zdařile pojednané zpěvní party oživily jednotlivé postavy děje, důležitou složkou se stal sbor a také orchestr, jehož rozměrné mezihry ukazují na směřování k programní hudbě. Zatímco vznik dramatické kantáty Lenore se vztahuje k Rejchovu pobytu ve Vídni v letech 1801-1808, jeho další pozoruhodná kompozice Te Deum z roku 1825 je oslavou míru a klidného období po napoleonských válkách. Byla určena k velkolepému provedení na Martově poli v Paříži, reprezentuje tradici „liturgie civile“ a je dokladem Rejchova splynutí s francouzským prostředím.
Z dalších Rejchových kompozic, které v pořadu zazní, stojí za zmínku Koncert pro klarinet g moll. Rejcha měl velkou zálibu v dechových nástrojích. Dnes je uznáván především jako autor skladeb pro jejich nejrůznější komorní seskupení – zejména dechových kvintetů. Jednotlivým nástrojům ale nevěnoval Rejcha až na výjimky koncertantní dílo. Impulsem pro vznik jeho Klarinetového koncertu z roku 1815 bylo jednak přátelství s fenomenálním sólistou Iwanem Müllerem, zejména ale jeho nově vyvinutý typ klarinetu, který Rejcha nazval clarinette perfectionnée. Moderní typ klarinetu a mimořádné hráčské schopnosti interpreta, kterému byl koncert dedikovaný, daly vzniknout efektnímu dílu, reprezentujícímu už zcela styl raného romantismu. Dílo bohužel nebylo vydáno tiskem a skladatelův autograf uložený ve Francouzské národní knihovně není kompletní. Nicméně před několika lety vznikla díky zdařilé ediční realizaci Eberharda Buschmanna dosud jediná a reprezentativní nahrávka Rejchova koncertu, která v pořadu také zazní.