Dirigent Charles Mackerras převzal ocenění ministra kultury
Medaili Artis Bohemiae Amicis udělovanou ministrem kultury převzal v Praze britský dirigent Sir Charles Mackerras, a to jako ocenění celoživotních mimořádných uměleckých aktivit pomáhajících zahraničnímu ohlasu české hudby. Letos 17. listopadu mu bude 85 let. Jeho přínos je kladně hodnocen nejen na poli interpretačním, ale také badatelském a propagačním.
„Je třeba nahlas říci: veliké díky za všechno, co jste v životě pro českou muziku udělal,“ prohlásil ministr Václav Riedlbauch. Charles Mackerras je podle jeho vyjádření součástí novodobých dějin české hudby; není asi nikdo jiný mezi těmi, kdo se nenarodili v této zemi, kdo by měl takový vliv na české umění v zahraničí. Mackerras se zasloužil zejména o operní dílo Leoše Janáčka. Soustavně však seznamoval britskou a poté i světovou veřejnost rovněž s hudbou Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů. Zatím poslední nahrávkou české tvorby je jeho nedávno vydaný snímek Dvořákových symfonických básní, pořízený s Českou filharmonií. Orchestr chystá tomuto umělci mimořádný koncert s českým programem na 8. října.
„Vždycky jsem chtěl být dirigentem, vždy mě zajímala hudba jako celek, rozhodně víc než jen ten můj jeden řádek v partituře, na kterém byl zapsán hobojový part,“ řekl u mikrofonu stanice Vltava Sir Charles, který po válce začínal v Londýně jako orchestrální hráč. Velmi brzy se pak skutečně věnoval už jen taktovce.
Rozhodujícím okamžikem byla v jeho životě tehdejší cesta do Prahy, v roce 1947 umožněná stipendiem Britské rady. „Původně jsem chtěl studovat ve Vídni, ale ta byla po válce značně poničená. V tomto směru Praha byla tím nejlepším místem, kam se dalo jít. I vzhledem ke svým starobylým hudebním tradicím. Byla pro studium hudby a pro získávání zkušeností s hudbou určitě jedním z nejlepších míst v Evropě,“ vypráví dirigent australského původu narozený v USA a od konce druhé světové války žijící v Anglii.
V Praze zažil Mackerras osudové setkání s Janáčkovými operami. „Samozřejmě jsem jako skutečně velmi mladý znal už Smetanovu Prodanou nevěstu, jako student jsem ji dokonce hrál. Martinů přišel až mnohem později. Znal jsem ale Dvořáka, jeho symfonie, také jsem je hrál… Jsem jeho velkým fandou. Dvořák měl ostatně obrovský záběr – psal symfonie, komorní hudbu, symfonické básně, opery, duchovní hudbu… Řekl bych, že vedle Mozarta je tím největším skladatelem. Alespoň pro mě.“
Osudové bylo i setkání s Václavem Talichem. Mackerrasovi se pro dirigentovo zaneprázdnění sice nepodařilo u tohoto významného českého umělce oficiálně studovat, jak doufal, ale mohl chodit na jeho zkoušky s Český komorním orchestrem a později za Talichem jezdil do Berouna na soukromé konzultace. „Kdyby nepřišel komunistický puč v únoru 1948, určitě bychom s manželkou tehdy v Praze zůstali déle,“ vzpomíná.
Do Československa však od 60. let jezdí Charles Mackerras soustavně, měl zde s tuzemskými orchestry během let řadu koncertů, studoval Janáčkovy rukopisy, natáčel. A české hudbě se věnoval v Anglické národní opeře, kterou dlouho také vedl, v Královské opeře Covent Garden, u mnoha orchestrů i ve Velšské národní opeře v Cardiffu. Vedle českých autorů se však po celý život věnoval samozřejmě také Mozartovi, Händelovi, německým romantikům i britské tvorbě. „V těchto případech nebylo třeba nikomu vysvětlovat, že jsou to velcí skladatelé. Bylo ovšem třeba zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i Janáček! A to bylo to, co jsem také dělal. Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka,“ říká.
Od 40. let hovoří Sir Charles česky. „Moje němčina, kterou jsem stejně znal jen trochu z operních libret, by nebyla v Praze po válce vítána, tak jsem se učil česky. Znám dodnes gramatiku, ale neumím ji používat tak rychle a hned – a tak vím o mnoha chybách, které dělám,“ přiznal. Se znalostí latiny podle něj nejsou ani tak těžké české pády, ale slovesné vidy, ty prý ano…