Hudba je neuchopitelná, éterická. Zušlechťuje duši, říká Marie Sommerová.

Marie Sommerová - skladatelka, písničkářka, dirigentka, aranžérka a pedagožka. Zakladatelka metodiky kurzů Hudební Všeználek.

Mají děti, které ZUŠ navštěvují, něco společného? Co? Tedy kromě lásky k hudbě a touze naučit se hrát na hudební nástroj…

Pokud se bavíme konkrétně o hudebním oboru, neb ZUŠ obsahuje oddělení též výtvarné, herecké a taneční, pak děti spojuje opravdu jakási touha věnovat se hudbě. Tyto děti často přivede do uměleckých škol představa, že se naučí hrát na hudební nástroj, na který hraje některý z kamarádů nebo členů rodiny. Nemám srovnání s žáky na základních školách, ale domnívám se, že postupem času ve vyšších ročnících ZUŠ lze vnímat u dětí zesílenou empatii a určitou citlivost pro detail. Také sílící potřebu spolupráce, zodpovědnosti a trpělivosti, což přináší zkušenosti v souvislosti s předměty, jako je komorní hra nebo členství ve školních orchestrech.

Dá se láska k hudbě naučit?

Myslím si, že lásce k hudbě jako k čemukoli jinému se naučit nedá. Co se ale dá, je podpořit vztah. Čím víc toho o hudbě víme a čím víc toho z hudby naposloucháme, tím více si pěstujeme úctu, vkus, vztah, tedy i lásku k hudbě. Když jsem studovala na konzervatoři, mí spolužáci občas nerozuměli hudební teorii, jako je třeba harmonie či formy. Když jim „teklo do bot“ před nějakou zkouškou, požádali mě, zda bych jim problematiku nevysvětlila. Spoléhali se na to, že já jakožto studentka skladby toho vím víc než oni. Pravdou bylo, že jsem opravdu musela znát teoreticky i prakticky mnohem více z hudební teorie než oni. Když jsem jim látku vysvětlila, vždy jsem uviděla stejnou reakci, ať to byl kdokoli – rozzářené oči a široký úsměv. Najednou pochopili i skladby, které jako instrumentalisté hráli. Jsem přesvědčená, že ten posun od nevědomí k vědomí toho, co to vlastně hrají, byl projevem rostoucí lásky k hudbě.

Kdy je ideální začít s vedením dětí k hudbě?

Nevím, zda existuje ideální a univerzální situace pro každého. Co ale rozhodně ideální není, je tlak, který může být iniciován rodiči či kantory. Kupříkladu jedna má spolužačka z konzervatoře byla za studií hodnocena za jednu z nejnadanějších houslistek na škole. Čekala ji podle všeho hvězdná budoucnost sólového virtuosa. Měla velmi přísné rodiče, kteří ji drželi zkrátka, aby se ve hře neustále zdokonalovala. A jak to dopadlo? Housle má již mnoho let zavřené ve futrálu pod postelí a věnuje se šťastně naprosto jinému povolání. Na druhou stranu já osobně jsem vedla své děti k hudbě od jejich prenatálního života už jen tím, že jsem hudbu psala, poslouchala a měla z ní krásné pocity v době těhotenství. Pokud to tak rodiče a hlavně maminky cítí, mohou vést k hudbě děti velmi záhy. Organizuji kurzy Hudební Všeználek pro děti od jednoho roku. Navštěvují je s rodiči a samozřejmě v tomto věku nejde o výuku na nějaký nástroj. Dětem se ale dostává hudba pod kůži, čímž si k ní budují vztah formou hry, zábavy, pohybu, tedy formou nenásilnou.

Kolik procent dětí jen naplňuje ambice svých rodičů?

Musela bych učit na více uměleckých školách a v různých regionech, abych to byla schopna alespoň trochu odhadnout. Ale ve své praxi se s tím setkávám minimálně, pokud se bavíme o dětech kolem šesti let věku, které umělecké školy začnou navštěvovat. Domnívám se, že na jeden ročník to je maximálně jedno dítě. V takovém případě je to ale velký výdej energie bez výrazného efektu, a to jak pro dítě, tak pro učitele. Tedy v případě, že to někoho k hudbě netáhne a je nucen se i tak něco naučit, dochází k zanedbatelným pokrokům, což je demotivující a je to trápení na všech stranách. Osobně si myslím, že člověk má rozvíjet hlavně to, co ho od podstaty baví, v čem už je vlastně tak trochu dobrý, o čem cítí, že mu daná činnost jde. Na druhou stranu míra takzvaného talentu není podmínkou či předpokladem pro budoucí úspěch. Nejpodstatnější roli hraje píle a pravidelnost cvičení na nástroj. Ti, kteří jsou dnes úspěšní, v předešlých letech hlavně dřeli a nezalekli se dílčích neúspěchů. Proto časem u dětí hrajících na hudební nástroj přichází chuť s tím skončit, narazí-li na nové technické výzvy a obtíže ve studovaných skladbách. Už jsem si vyslechla bezpočet příběhů od dospěláků, kteří v jistém věku s nástrojem skončili a dnes je to velmi mrzí. Rádi by si zahráli nějakou píseň, skladbu, ale neumí to, nebo aspoň ne tak, jak by si představovali. Zde pak jakákoli motivace rodičů může být velkým přínosem do budoucna. Jenže najít tu správnou míru, jak své dítě motivovat, aby to nevzdalo a zároveň ho neodradilo přílišným „komandováním“, je citlivá a nesnadná věc, kterou si musí najít každý sám...

Změnila se za posledních dvacet let forma výuky hudební nauky?

Hudební nauka má obecně u nás v Česku špatnou pověst. Kdekdo na ni nerad vzpomíná a kdekdo se z ní chtěl jakkoli takzvaně ulít. To jasně nastavuje jakési zrcadlo tomu, jak se to u nás učilo, ačkoli byly světlé výjimky. Je to v prvé řadě v lidech – kantorech. Je to nauka jako jiná, jednou připomíná matematiku, neb uspořádání hudebních zákonitostí má přísná pravidla, jindy je to historie, příběhy, a to kolikrát velmi kuriózní či zábavné, a hlavně spousta emocí, pocitů, nálad, rozličné energie. Jde o to, jak poutavě dokáže kantor vše dětem předat, jakou má autoritu, jak zaujme celkově svou osobností. Dnes mají učitelé spoustu nápadů a možností k dohledání na internetu, mohou hrát s dětmi deskové hry zaměřené na hudební teorii, můžou hrát „na tělo“, používat ozvučné roury, Orffovy nástroje, dokonce i spoustu aplikací na interaktivních tabulích. Vtip je v tom, že ne každá „zábavná“ metoda opravdu naučí. Setkala jsem se například s elektronickými hrami, které slouží k trénování nebo výuce not, rytmu a dalších dovedností, ale očividně tyto aplikace nevytvořil někdo, kdo má zkušenosti s výukou. Kupříkladu máte určit, že mezi tóny „c“ a „ges“ vzniká kvinta, i když je zmenšená, ale prakticky slyšíte typicky zvětšenou kvartu, která se akorát liší zápisem a dle sluchu byste interval identifikovali právě jako zvětšenou kvartu. Nebo už jen úvodní znělka jiné takové hry postrádá povědomí o základech harmonie a blíží se nevkusu. Jsou to takové „rychlokvašky“ na vydělávání peněz, řekla bych. Školy je koupí za nemalé peníze, ale žáky to neučí, spíš mate. Dnes se obecně učitelé hudební teorie opravdu poctivě snaží. Vidím to na svých školeních, kdy jezdím po různých místech Česka a učitelky/učitelé jsou opravdu zvídaví, energičtí a kreativní. Tedy abych konečně odpověděla na dotaz: Ano, věřím, že se mění podstatně a k lepšímu.


Proč dát dítě do ZUŠ? A v čem se mu to může hodit v budoucím dospělém životě?

Hudba je neuchopitelná, éterická. Zušlechťuje duši. Dnes, v době čím dál větší materializace, má obrovský potenciál přinášet člověku jistý druh naplnění. Mnoho lidí se zabývá osobním rozvojem, meditací, dechem, zdravou stravou. Hudba tady byla a je právě pro zažívání takzvaného flow, přítomného okamžiku. A nejlepší je hudbu sám vytvářet. Buď ji interpretovat, tedy hrát skladby nebo písně, které se mi líbí, nebo ji dokonce skládat, tvořit. Já když píšu písně nebo skladby, prožívám při tom naprostou ztrátu pojmu o čase, zapomenu na všechny své problémy, povinnosti, vše, co mě tíží. Když zpívám, hraju nebo píšu hudbu, zažívám čiré štěstí. Člověk, který toto dokáže prožívat, žije bohatý a barevný život, kde se upozaďuje rutina, šeď všedních dnů, materiální lpění a zatíženost. Každé dítě se narodí kreativní – a podívejme se kolem sebe, kam pak dojdou v dospělosti. K povinnostem, k musu, k opouštění svých vnitřních přání. To je veliká škoda. Hudba je jednou z těch křišťálově čistých energií, v nichž neznáte zlobu, zášť, depresi, hodnocení... A pokud chceme pro naše děti to nejlepší, je hudba jednou z možných cest, které jim můžeme ukázat.

Děti hudba baví a fascinuje|foto:Marie Sommerová, Archiv Marie Sommerové

V čem je učitelství na ZUŠ specifické?

Specifické je v mnoha směrech. Jednak se učí v odpoledních hodinách, takže to někdy není snadné skloubit s rodičovským životem. Ve chvíli, kdy dítě přichází ze školy, rodič a učitel umělecké školy právě odchází, takže se míjejí. Dále je specifické tím, že učitelé na ZUŠ jsou často velmi zdatní hráči a činní muzikanti, takže zde neplatí pořekadlo, „kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí“. Také velikost úvazku takového učitele bývá odvislá od několika okolností. Učitelé bicích třeba mají zpravidla více malých úvazků na více školách, protože se na jedné tolik dětí na tento nástroj jednoduše nepřihlásí jako třeba na oblíbený klavír nebo zpěv. Co se týká hudebních nauk, tam se ještě stále děje, že tento předmět učí ti, kteří mají v hodinách svého nástroje málo dětí, a úvazek tím doplňují. Takové situace nepřispívají k oblíbenosti, potažmo ke vzdělání žáků, neb tito učitelé ne vždy vědí, jak učit tento předmět, sami nemají ty nejlepší znalosti v pokročilých problematikách a ani je to nebaví. Myslím si, že v neposlední řadě učitelé na uměleckých školách neustále hledají cesty, jak motivovat žáky, neb jsou lekce postaveny v poměru jeden učitel na jednoho žáka. Tedy jde taktéž hodně o psychologii a hledání decentního korigování vlivu na dítě.

Dá se říct, že třeba děti, které si vyberou klavír, jsou jiné než děti, které preferují bicí? Zkrátka existuje typologie osobností dětí podle nástroje, na který hrají?

Nejsem si jistá. Ale zrovna co se týče žáků bicistů, tam jsem vypozorovala zajímavou zkušenost. Tyto děti nepoužívají v praxi noty, jak je známe, tedy značky pro výšku tónů. Notový záznam pro bicisty určují jiná pravidla. Proto se zpravidla v hudební nauce zpočátku nechytají. Ale pokud jim dáte čas, postupně do toho vejdou a ve finále to jsou jedni z nejbystřejších žáků vůbec. Neumím si to vysvětlit, ale takové případy jsem zažila v hojném počtu. Jinak to trochu odlehčím, neb když jsem chodila na konzervatoř, celkem spolehlivě bylo možné rozeznat typologie žáků v souvislosti s nástrojem, na který hráli. Operní zpěvačky jste poznali tak, že byly vždy vidět a slyšet, hlavně jejich smích s použitím hlavového tónu je nezaměnitelný. Žesťaři se vzpřímenou postavou, oblečení do slušivých košil a kožených bund, prostě elegáni, zároveň ve většině případů kuřáci. Varhaníci často s nevýrazným ošuntělým oblečením, introvertní a laskavé bytosti. Klavíristé lidé s vysokým egem, velmi ctižádostiví. Houslisté se znamením v podobě odřené kůže na krku. A skladatelé podivná individua, která nikam tak úplně nezapadají. Ale samozřejmě to berte s nadsázkou...

Milujete svoji práci? Proč? A kde k ní berete sílu?

Miluju svou práci na sto procent. A když něco milujete, nepotřebujete k tomu brát sílu, ale naopak vám to sílu dává. Faktem je, že se to nesmí přehnat, což jsem zažila v loňském roce, kdy jsem nauky učila na dvou školách, a už jsem pak byla jednoduše přeučená... Nicméně mě to s dětmi velmi baví. Miluji jejich upřímnost a jasnost v projevu. Děti nedělají kličky se záměrem manipulace, což můžete znát až u dospělých. Další věc je, že neskutečně ráda motivuji druhé, ať už to jsou děti ve věku dvou let na kroužku Hudební Všeználek, žáci na ZUŠ na hodinách nauky, nebo učitelé na mých akreditovaných kurzech. Moc ráda stále vymýšlím nové metody, písničky, způsoby, jak něco druhé naučit. U nás ve městě vedu též kroužek výuky hry na ukulele, kdy mě zájemci vyloženě přemluvili, ať se toho chopím, a já nelituju, neb je to skvělá parta! Nebo nyní začínám tzv. zpívání v kruhu, kdy se pokouším otevírat druhé k vlastnímu sebevyjádření beze studu a se sebedůvěrou. Věřím, že to ostatním přináší pocity štěstí – a o ty se vždy ráda dělím znovu a znovu!

Co se vám ve výuce osvědčilo? Jaký pedagogický styl? Případně máte nějaké vlastní metody?

Osobně se mi nejvíce osvědčilo být sama sebou a nic ze sebe uměle nedělat. Jednám s dětmi jako rovný s rovným, kdy autoritou jsem jen v tom ohledu, že – zatím – umím víc než ony, a proto jim svůj um chci předat. A pro takové „předávání“ musí být splněny určité podmínky, jejichž součástí je respekt, pokora, pozornost, chuť a vůle se vzájemně pochopit. Když na svých hodinách zaznamenám nějaký znatelný nesoulad v podobě „zlobení“, hodinu zastavím a vysvětluju a probírám s dětmi, co se právě děje a jak bych si to představovala já, a nechám je chvíli přemýšlet a vyjádřit, co případně chtějí vyjádřit ony. Žáci, i ti nejméně přizpůsobiví, jak se dnes říká, se časem jakoby obměkčí, stanou se více empatickými, začnou podnikat smysluplnější kroky. Mám pak ohromnou radost z těchto pokroků a užívám si jak to, že někdo konečně nějakou látku pochopil, rozumí jí a umí ji aplikovat, tak to, že se někdo stal ohleduplnějším a laskavějším. Co se týče mých metod podporujících hudební znalosti, tam to prostě a jednoduše chrlím. Jsem kreativec, který neustále vymýšlí nové způsoby, jak někoho něco naučit. Často skládám písničky: jedna naučí význam znamének (křížků, béček, odrážek), jiná intervaly. Každý svůj nápad okamžitě aplikuju a sleduju, jestli funguje. Všechny ty nápady se mi donedávna válely různě po šuplících a v souborech mého počítače. Vloni jsem konečně začala vše ucelovat a vytvořila první cvičebnici pro děti Všeználkův Notovníček. Je to krásný sešit plný veselých obrázků, za což vděčím šikovné kreslířce Andree Kadrmasové Švejdové a grafičce Petře Tesařové. Letos se chystáme společně v této trojici vydat další publikaci, tentokrát učebnici hudební nauky pro první ročník ZUŠ. A takto chci pokračovat do dalších ročníků. Moc ráda bych udělala též učebnice pro předmět hudební výchova do základních škol, protože vím, jak s tímto předmětem učitelé často bojují. Výuka hudby může být plná radosti, a když vím, jak na to, nechci si to syslit pro sebe, ale předávat to dál.