Jan Kalfus: K žákům se chovám hezky. Nikdy nevíte, kdo z nich bude za chvíli váš kolega, a budete s ním muset hrát

27. leden 2017
03790530.jpeg

Jan Kalfus zdědil varhanické nadání po otci, ale chvíli to vypadalo, že se bude věnovat slaboproudým rozvodům. Varhany vyhrály, i díky přísnému vedení profesora Jana Hory.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

V roce 1984 se stal laureátem Pražského jara. To nastartovalo jeho dráhu sólového varhaníka, skvělého komorního hráče, Kühnův dětský sbor v něm nachází už mnoho let oporu, ať už doprovází na klavír či na varhany. Při zájezdech prokazuje Jan Kalfus silnou invenci při vymýšlení volnočasových aktivity dětí, „které by se jinak pozabíjely“, jak tvrdí sbormistr Jiří Chvála.

„Varhaník má dvě ruce a jedny nohy. Proto se musí ze dvou třetin věnovat rukám, a to je nejlepší u klavíru“, oponuje Jan Kalfus těm, kteří neuznávají klavír jako základ varhanní hry. Jan Kalfus ale nezanedbával ani onu základní „službu“, kterou varhaník odvádí během bohoslužeb v kostele.

Mnoho let strávil na jednou vymrzlém, podruhé sluncem rozpáleném kůru kostela sv. Antonína na Strossmayerově náměstí. Vodil sem i své žáky, aby si zahráli na zdejší skvělé varhany. Kostelu sv. Antonína žáci Jana Kalfuse neřeknou jinak než Kalfuskirche.

01081869.jpeg

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.