Josef Bohuslav Foerster
Svým dílem dovršil Josef Bohuslav Foerster dlouhou hudební tradici kantorského rodu, z něhož pocházel. Syn skladatele, profesora pražské konzervatoře a jednoho z hlavních propagátorů reformy církevní hudby Josefa Foerstera (1833-1907) vyrůstal v kontaktu s velkými osobnostmi hudební Prahy.
Po absolvování varhanické školy získal místo varhaníka v kostele sv. Vojtěcha, později se stal ředitelem kůru u Panny Marie Sněžné. Od začátku své profesionální dráhy byl činný i jako hudební kritik a pedagog. V roce 1893 přesídlil do Hamburku a odtud po deseti letech do Vídně. Důvodem odchodu z Prahy bylo angažmá jeho ženy, vynikající operní pěvkyně Berty Foersterové-Lautererové (1869-1936), nejprve v Městském divadle v Hamburku, pak ve vídeňské Dvorní opeře.
Zpět do vlasti se Foerster natrvalo vrátil po skončení první světové války a v nově vzniklém státě se brzy zařadil mezi významné představitele české kultury. Třikrát byl zvolen rektorem Státní konzervatoře hudby v Praze, na jejíž mistrovské škole vyučoval skladbu. Přednášel hudební teorii na Karlově universitě, která mu k 70. narozeninám udělila čestný doktorát filozofie. Ve 30. letech zastával úřad prezidenta České akademie věd a umění. Jako první z českých skladatelů obdržel v roce 1945 titul národní umělec.
Na počátku 80. let 19. století, kdy Foerster vstoupil do hudebního života jako skladatel, dosáhla již česká hudba zakladatelským dílem Bedřicha Smetany evropské úrovně. Antonín Dvořák stál na prahu svých velkých mezinárodních úspěchů. Ve smetanovsko-dvořákovské linii nejvyšších uměleckých nároků pokračoval i Foerster.
Dokonale ovládl komplikované hudebně-technické prostředky současné hudby a na jejich základě si vytvořil vlastní osobitou hudební řeč. Foersterův styl se vyznačuje originální melodikou, která u vokálních skladeb důsledně respektuje deklamaci slova. V harmonii uplatňuje chromatické postupy i neobvyklé harmonické spoje, příznačné jsou zejména časté modulace až k hranicím dur-mollové tonality.
Charakteristickým způsobem pracuje s polyfonními technikami. V instrumentaci se vědomě vyhýbá samoúčelným vnějškovým efektům. Není to ale jen vyspělý hudební jazyk, jímž se Foerster zařadil do proudu evropské hudby pozdního romantismu. Celým svým dílem vyznával romantické pojetí hudby jako prostředku k vyjádření citů.
Foersterova hudba vždy vychází ze silných životních dojmů a hlubokých osobních prožitků (např. sbor Hymnus andělů komponoval pod dojmem úmrtí matky, kantáta Mrtvým bratřím je věnována památce předčasně zemřelého bratra a v přeneseném smyslu všem obětem první světové války).
Mimohudební obsah vnášel i do klasických forem instrumentální hudby (velikonoční téma ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista ve 4. symfonii, smrt jediného syna v 5. symfonii). Racionální avantgardní směry prosazující se v první polovině 20. století mu byly cizí a pro svoji tvorbu je neakceptoval.
Foerstrovo hudební dílo je značně rozsáhlé a mnohostranné. Je autorem šesti oper (Debora, Eva, Jessika, Nepřemožení, Srdce, Bloud), pro jeviště skládal i scénickou hudbu. Jeho orchestrální tvorbu reprezentuje pět symfonií a další velké orchestrální a koncertantní skladby (suity Cyrano de Bergerac, Ze Shakespeara, dva houslové koncerty, violoncellový koncert).
Psal hudbu komorní i klavírní a je také naším nejproduktivnějším skladatelem koncertních melodramů. Početnou položku představuje církevní hudba, vyvěrající z Foersterovy hluboké křesťanské víry (Glagolská mše, pět latinských mší ad.). Jeho doménou jsou však formy spojující účinek hudby a slova, v nichž prokázal mimořádný cit pro práci s lidským hlasem.
Zkomponoval přes tři sta písní na německé a české texty (písňové cykly Liebeslieder des Rabindranath Tagore, Pohádka o dlouhé touze, Čisté jitro a četné další). Největší proslulost mu přinesla tvorba sborová, z níž zejména mužské sbory náležejí k nejcennějším dílům tohoto oboru (Velké, širé rodné lány, Z osudu rukou, Polní cestou a mnohé další).
Foersterova sborová tvorba sahající od prostých sborů a capella až k rozměrným skladbám s doprovodem velkého orchestru (Máj, Píseň bratra Slunce, oratorium Svatý Václav) je významným vkladem moderní české hudbě a trvalou součástí hudební praxe.
Mezi českými hudebníky vyniká Foerster mimořádnou tvůrčí všestranností. Vedle hudebního odkazu zanechal i obsáhlé literární a malířské dílo. Nevšední schopnost literárního projevu uplatnil ve své mnohaleté hudebně-kritické činnosti, v libretech čtyř ze svých šesti oper, v desítkách básní, z nichž mnohé sám zhudebnil, a zejména v memoárových knihách se společným názvem Poutník, přinášejících autentické informace o hudebním životě v Praze, Hamburku a Vídni.
Hluboké vzdělání a velký kulturní rozhled předurčily Foerstera pro pedagogickou práci. Do dějin české hudby se tak zapsal nejen svou skladatelskou tvorbou, ale i značným vlivem na kulturní dění. V meziválečném Československu byl respektovanou hudební autoritou, ve 2. polovině 20. století však jeho dílo takřka upadlo v zapomenutí.
Až v posledních letech zájem o Foersterovu niternou, kontemplativní a neokázalou hudbu opět stoupá. Svědčí o tom množící se domácí i zahraniční nahrávky Foersterových skladeb, stejně jako jejich častější uvádění na koncertech i v rozhlasovém vysílání.
Autorka: Jana Fojtíková
