Kdy, jak a proč začít s hrou na hudební nástroj
Označit Jana Prchala za hudebního pedagoga je trefné, ale poněkud stručné. V oblasti hudby, její teorie i praxe je Jan Prchal neuvěřitelně činný. Sbormistr, organizátor kulturních projektů, autor učebnic, předseda Společnosti pro hudební výchovu ČR. Jako první u nás prosadil koncept spojení ZŠ a ZUŠ. Díky své práci se stal v roce 1999 držitelem čestného ocenění České hudební rady při UNESCO. Zajímá nás spousta otázek na téma dítě a hudba. Jan Prchal ladí s tématem dokonale.
„Na prvním místě je hudba, pak text.“
Kurt Cobain
Nalaďte si D-dur a užijte si symfonii zvuku a textu.
Jak poznám, že má dítě talent pro hru na hudební nástroj? A co když talent nemá? Má přesto smysl s hraním začínat?
Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď – prvotní známkou je dle mého názoru zájem dítěte a následná motivace ze strany dospělého – pedagoga, rodiče... Předpoklady zjistíme relativně brzy a jejich rozvíjením můžeme zjišťovat, jestli se u dítěte „talent“ projevuje – např. tempem, jakým zvládá hudební materiál, aktivitou a cvičením bez donucovacích prostředků...
Jestliže dospějeme k názoru, že dítě talent nemá (a s tím opatrně), bylo by trestuhodné s hraním, do kterého má dítě chuť, přestat. Ono se to může i v průběhu času změnit.
Dle mého názoru má vždy smysl s hudebním (zde praktickým) vzděláváním začít – na aktivním provozování hudby – na jakémkoli stupni dovedností. Je krásné, že to mladého člověka naplňuje a dává mu to možnost zažít něco, co jinde nalézt nemůže. Domnívám se ale, že bez dospělého „průvodce“ to jde těžko.
Existuje nějaké magické číslo, kdy je ideální s hraním na hudební nástroj začít?
To je individuální a obávám se, že vztahovat to k obecně používanému zařazení ve vazbě na náš vzdělávací systém je kontraproduktivní. Zásadní vliv má nepochybně rodinné zázemí a tam lze začínat velmi brzy. Obecně bych mínil, že čím dříve, tím lépe, i když se nemusí přímo jednat o „hru na nástroj“, ale motivační hudebně-pohybové hry, hrátky s rytmy... Ostatně tohle nám pánové Orff, Jurkovič, Eben a Hurník krásně připravili. Jsem přesvědčen, že tyto principy platí i v současnosti.
V čem všem může hra na hudební nástroj dítěti pomoct? Zlepší se jeho paměť? Koncentrace?
Nepochybně obojí, navíc připojme manuální zručnost, rozvoj elementární motoriky, rozvíjení abstraktního myšlení, představivosti a sociální zdatnosti: doporučuji co nejdříve začít hrát s někým (soubor atd.). Zde naleznu další smysl svého snažení a uvědomím si svou (důležitou, byť hraji zatím pouze hlas o 2–3 tónech) roli. Pochopitelně opět je klíčem k úspěchu osobnost onoho „průvodce“.
Existuje propojení mezi hrou na nástroj a psychickou odolností? Je možné, že děti prostřednictvím hry lépe vyjádří své emoce?
Zcela jistě, jedná se o vyjádření jiného druhu, v tom je hudba pro vývoj dítěte zcela nezastupitelná. Pochopitelně záleží na přístupu „průvodce“, který by neměl být směřován (pouze) na výkon, ale třeba i na sebevyjádření. Je nutno znát osobní maximum dítěte a vybírat repertoár nebo náměty, které jsou v dané etapě vývoje splnitelné, a tedy motivační, nestresující. Důležité je nedémonizovat chyby, vytvářet to, čemu říkáme „bezpečné prostředí“. Je faktem, že se to snadno píše, ale realita je zhusta jiná...
Jaký nástroj zvolit? Co když dítě ani rodiče netuší? Existuje nějaká zlatá střední cesta? Například: Začněte s flétnou u holčičky a s kytarou u kluka?
Za ideální považuji postup: děti se seznámí s různými hudebními nástroji (na které by mohla začít hrát – třeba formou „dílniček“ s písničkami a „osaháním“ si nástrojů). Skvělé je, když jim nástroje předvedou jen o něco starší děcka. Na tomto základě se rozhodneme a v dalším období se (třeba v malých skupinkách) vybranému nástroji věnujeme – formou her a podobně. Už zde je možné zjistit, zda jsme se do nástroje „trefili“. Když nikoli, není to tragédie, zkusíme jiný. Záleží samozřejmě na věku: čím dříve, tím lépe. U malých dětí bych s kytarou vyčkal, ostatně je vždy na zvážení, zda zařazovat nástroje, které jsou momentálně v kurzu, módní. Ale velmi dobrou zkušenost mám s ukulele (nikoli jako s finální volbou nástroje).
Česko je známé svým fenoménem ZUŠek. V čem jsou unikátní? A jsou i další možnosti, kde se dítě může učit?
Systém ZUŠ je skvělý a měli bychom jej udržet. Unikátní jsou v tom, že umožňují rozvíjet předpoklady (nehovořím záměrně o talentu) formou individuální výuky. Nutno ale podotknout, že velmi záleží na rodinném zázemí a sociálním statusu rodiny, neboť výuka je zpoplatněna a leckdy je nutno do ZUŠ dojíždět. Zásadním negativem ovšem je, že pokrývá +- 20 % dětské populace a je selektivní – ono rozdělení na děti ano/ne na základě jednoho krátkého (přijímacího) pohovoru považuji za zhovadilost – a není to výjimkou.
Zvažuje se zrušení hudební výchovy na základních školách? Jaký je váš postoj k tomuto záměru?
Zaprvé, nic takového se nezvažuje, je to jinak, ovšem trendy, které NPI (Národní pedagogický institut) do procesu revize vzdělávacího programu implementuje, k této interpretaci přímo vybízí. Jsem zásadně proti těmto tendencím, protože mohou mít nedozírné následky, což si odpovědní činitelé, žel, neuvědomují.
Vy sám jste zkušeným pedagogem v hudebním světě. Čím vás hodiny s vašimi žáky obohacují? A je něco, co vás ve vaší práci i po těch letech praxe překvapí?
Je to právě to: že mne i po těch letech praxe žáci dokážou překvapovat (tedy – příjemně!). Přicházejí s pohledy na danou tematiku, které dospělého člověka nenapadnou, nabízejí názory a řešení, které mohou i můj vhled do hudebního světa rozšiřovat, a v neposlední řadě poskytují zpětnou vazbu a reflexi toho, co pro ně didakticky vytvářím. Ta zpětná vazba je buď okamžitá (a děcka jsou upřímnými a nesmlouvavými kritiky), nebo dlouhodobá – hudební výchova (ostatně jako každá výchova) je proces a výsledky se projeví až po čase, když už jsou žáci mimo školu, a tedy náš dosah. Potkáte-li je pak na koncertě nebo v divadle, pozvou-li vás na koncert své kapely nebo přivedou-li svou ratolest za vámi k jejímu vzdělávání, je to skvělé.
Na závěr propojíme ekonomiku a matematiku. Dá se říct, které nástroje patří k největším investicím, co se týká ceny pořízení a délky cvičení? Například rodiče budoucího hobojisty mohou pro pořízení nástroje obětovat i rodinnou dovolenou, je to tak?
Já říkám: Peníze budou, my nebudeme. Je jisté, že jsou nástroje, které mohou být pro rodiče většiny žáků finančně nedostupné. Vždy jsem cítil jako velký problém, že žáci začínají hrát na nástroje, které jsou levnější, a tedy většinou méně kvalitní. Hůře znějí, problém je s technikou hry atd. Přitom by si žáci i v počáteční etapě zasloužili kvalitní nástroj, protože by se jim hrálo snáze a lépe by jim to znělo, a to nemluvím o ladění!
Když jsme zmínili ZUŠ – ty většinou určitým nástrojovým instrumentářem disponují a žákům je (i když ne zdarma) zapůjčují. Jestliže se potvrdí předpoklady pro zvládnutí nástroje, je na zvážení pořídit nástroj vlastní. Problém může být ve velikosti – pořizovat drahé půlové housle...