Koželuhova kantáta Galatea po 215 letech
Obnovenou premiéru díla Leopoleda Koželuha pod taktovkou Marka Štilce vysíláme exkluzívně na D-dur 3. července ve 20:00.
Jaro v roce 1806 nebylo ve Vídni příliš radostné. Účast Rakouska v třetí koalici proti Napoleonovi skončila katastrofální porážkou v bitvě u Slavkova v prosinci předchozího roku a celková nálada všech byla velmi stísněná. Pokud bychom si pozorně přečetli noviny Wiener Zeitung z 5. dubna 1806, které některé tyto skutečnosti reflektují, našli bychom tam i stručnou pozvánku na představení nové kantáty ve velkém sále Reduty v císařském sídle Hofburgu. Benefiční představení, jehož výtěžek měl pomoci městské nemocnici St. Marx ve Vídni, se konalo hned následující den 6. dubna 1806 na Velikonoční neděli. Účastnil se ho císař František II s manželkou a řada nejvýznamnějších šlechtických rodin z Vídně i okolí. Autorem kantáty Galatea, které na benefičním představení zazněla, byl rodák ze středočeských Velvar Leopold Koželuh (jeho jméno bývá často psáno různými způsoby nejčastěji jako Koželuch). Narodil se roku 1747 a základy hudebního vzdělání získal mj. u svého bratrance Jana Antonína Koželuha. Do Vídně přišel v roce 1778 a záhy se stal jedním z nejvýznamnějších vídeňských tvůrců a posléze i dvorním skladatelem a komorním kapelníkem. Dvoudílná kantáta Galatea, která zpracovává na italské libreto antickou pověst o tragické lásce Acise a Galatey, nebyla prvním vokálně instrumentálním dílem autora. Již předtím měl úspěch se svou kantátou Joseph der Menschheit Segen, Korunovační kantátou, ale i operními díly, z nichž se zachovala a před časem ve Finsku v roce 2018 provedla opera Gustav Wasa. Premiéru Koželuhovy dvoudílné kantáty Galatea podle jedné dobové zprávy dirigoval další v Čechách a na Moravě narozený skladatel a dirigent Pavel Vranický, další pramen uvádí jako dirigenta samotného autora.
Přestože premiéra kantáty zazněla ve Vídni a o dalších provedeních se zatím nepodařilo nic zjistit, má dílo velmi zajímavé vazby na naše území. Především, titulní roli zazpívala Antonia Campi, která pod jménem Signora Antonini zpívala v Praze 6. září 1791 v premiéře Mozartovy opery La Clemenza di Tito roli Servilie. Další vazba je ještě důležitější. Jediný exemplář rukopisného opisu tohoto díla se zachoval v archivu Pražské konzervatoře a stal se podkladem novodobého notového vydání a možností novodobého uvedení tohoto díla po 215 letech na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka (8. června 2021 v 19.00 ve Frýdku Místku, kostel sv. Jana a Pavla) a na Mezinárodním festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2021 (9. června v 18. 00 v Kostele Povýšení sv. Kříže v Jihlavě). Jako sólistka v roli Galatey vystoupí rakouská sopranistka Simona Eisinger, sborové partie zazní v interpretaci Kühnova smíšeného sboru, Wranitzky Kapelle s koncertním mistrem Jiřím Sychou a cembalistou Filipem Dvořákem diriguje Marek Štilec.
Příběh tragické lásky Acise a Galatey, který Ovidius zobrazil ve svých Metamorfozách, byl mnohokrát zhudebněn v operní literatuře (například J. B. Lully, G. F. Händel, N. Porpora, J. Haydn). Autora italsky psaného libreta kantáty se nepodařilo zjistit. Podle názoru překladatelky obsahuje italský text řadu archaismů a může se tedy jednat o starší předlohu dosud neznámého autora, kterou Leopold Koželuh pro svoji kompozici použil.
Je zajímavé, že v příběhu lásky Acise a Galatey, tak jak ho skladatel pojal, chybí postava pastýře Acise, do něhož se mořská nymfa Galatea zamilovala. O to důležitější roli zde má sbor a sborové pasáže včetně dvou rozsáhlých vokálních fug a jedné fugátové pasáže. Tyto kontrapunktické části patří ke klíčovým partiím celého díla. Sborové partie využívají i barevného kontrastu mezi smíšeným sborem a čistě ženským a mužským sborem. K dalším zajímavým znakům patří způsob práce s dechovou harmonií, která často velmi samostatně a propracovaně provází ženský sbor. Text a jednotlivé části včetně recitativních pasáží a árií vychází nejvíce z pocitů Galatey a mají spíše lyrický charakter. Dramatické pasáže se odehrávají především ve sborových částech jako komentář antického chóru. Lze tak tuto kantátu označit i výrazem monodrama, její charakter je pastorálně heroický s řadou přesahů z oblasti vídeňského klasicismu do prvotních fází preromantismu. Ostatně této skutečnosti si všimla i kritika při provedení Koželuhovy opery Gustav Wasa v Helsinkách v roce 2018.
Velmi náročná práce na definitivní verzi partitury a celkového notového materiálu z dochovaného rukopisu uloženého na Pražské konzervatoři trvala několik měsíců a je výsledkem aktivit švédského badatele Daniela Bernhardssona, jednoho z členů týmu projektu „Češi ve Vídni“, který dlouhodobě mapuje a prezentuje tvorbu českých a moravských tvůrců působících v osmnáctém století ve Vídni. Pracovní překlad je dílem budoucí mladé producentky a režisérky Jitky Ženíškové.
Oživení Koželuhova díla, které se naštěstí dochovalo, byť jen v jednom exempláři, představuje zcela životnou a domnívám se, že životaschopnou ukázku tvorby z přelomu osmnáctého a devatenáctého století z pera vynikajících skladatelů, kteří se dokázali výrazným způsobem prosadit v tehdejší hudební metropoli a měli by bát považováni za součást naší národní hudební tradice.
Zpívají Simona Eisingerová, Kühnův smíšený sbor, hraje Wranitzky Kapelle, řídí Marek Štilec.
Vysíláme na D-dur 3. července ve 20:00