Neokázalá krása mírně zapomenuté opery

Francouzský romantický skladatel Charles Gounod je v obecném hudebním povědomí především znám jako autor dvou oper podle slavných dramatických předloh: Faust a Markétka (v 1. verzi z roku 1859 s dialogy, ve druhé z roku 1869 rozšířená a plně prokomponovaná), podle  Goetha a Romeo a Julie (z roku 1867), podle Shakespeara. V letech 1860-64 vytvořil Gounod pět dalších oper mezi nimi Královnu ze Sáby (1862), která se po určitou dobu těšila na evropských divadlech oblibě, dokud nebyla o 13 let později vytlačena daleko úspěšnější operou na stejný námět rakouského skladatele Karla Goldmarka. Poslední z této Gounodovy operní pětice vzniklé před Romeem a Julií byla Mireille (1864). Ta se od předchozích oper lišila především svým celkově výrazným lyrickým pojetím a absencí velkých, efektních ansámblů či sólových bravurních árií. To byla také zřejmě jedna z příčin, proč se Mireille při pařížské premiéře v březnu roku 1864 v Théâtre Lyrique, setkala s poměrně chladným přijetím u publika. Navzdory mimořádnému melodickému bohatství a celkové hudební ušlechtilosti díla.

18-03mireille2.jpg

            Libreto k pětiaktové opeře  Mireille napsal Gounodův častý spolupracovník a autor Michel Carré (1821 – 1872) podle epické básně Mirèio francouského lyricko-epického básníka Frédérica Mistrala (1830 – 1914). Mistral, původem z Provence a autor rozsáhlého díla, byl zakladatelem hnutí usilujícího za obnovu kulturního života jižní Francie a za obrození provensálského jazyka (okcitánštiny). V roce 1904 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu (báseň Mirèio vyšla v českém překladu Sigismunda Boušky v roce 1916). Děj básně i opery se odehrává na venkově v okolí Arles a pojednává o nenaplněné lásce dívky Mireilly, dcery zámožného statkáře, k chudému mládenci Vincentovi, který je košíkářem. Jemnost a kouzlo Mistralových veršů, které Carré ve stejném duchu převedl do podoby operního libreta, poskytly Gounodovy velký inspirační zdroj k vytvoření lyrické, průzračné, zasněné hudby, evokující prostředí francouzského venkova. Jako by zde skladatel v některých okamžicích skoro předběhl o několik desetiletí svojí dobu směrem k pozdějším hudebním impresionistům, jimž podobná hudební vyjadřování byla zcela vlastní.

Při práci na opeře Gounod mnohokrát navštívil Provence a všechna místa, kde se děj Mistralovy básně odehrává a několikrát se dokonce osobně setkal s básníkem v jeho domě v Maillaine. Krátce před pařížskou premiérou se v Gounodově domě uskutečnila malá komorní přehrávka jeho nové opery ve „hvězdném obsazení“: u klavíru Georges Bizet, na harmonium hrál Camille Saint-Saëns a vokálních partů se ujali Gounod a skladatelka Clémence de Grandval. Jejich počáteční nadšení bylo po premiéře konfrontováno s chladnou reakcí jak u pařížského publika, tak i hudební kritiky, která Gounodovu hudbu označila mj. za wagneriánskou atp.         

O půl roku později uvedl skladatel revidovanou, tříaktovou verzi Mireille, včetně změněného tragického konce na happyend, ale i tento druhý pokus byl více méně neúspěšný. Přesto se Gounodova Mireille z  operních jevišť úplně neztratila. V letech 1868-1950 se příležitostně objevovala v obou verzích (později přepracována i dalšími autory) jak na francouzských tak i zahraničních jevištích, ale nikdy nedosáhla výraznějších a trvalejších úspěchů. Pozoruhodné provedení opery se uskutečnilo v červenci 1954 v Baux de Provence, v rámci Festivalu v Aix-en-Provence a za účasti pětitisícového publika. Několik dní po té vznikla i první studiová rozhlasová nahrávka této opery (od roku 2008 zařazená do „zlatého historické fondu“). V letech 1962-93 vznikly další čtyři zvukové nahrávky (studiové i live) a v září 2009 byla Mireille nastudována a uvedena dirigentem Marcem Minkowskim v Palaise Garnier v Paříži. Toto představení bylo zaznamenáno a vydáno i na DVD.

Zdá se tak, že postupem času a celkového velkého hudebního vývoje od poloviny 19. století do první čtvrtiny 21. století, si nakonec Gounodova opera Mireille díky své ryzí hudební kráse a upřímnosti, našla svoji cestu k posluchačům – přesněji však možná řečeno: posluchači si zřejmě konečně našli cestu k ní…

Charles Gounod (1818 – 1893)  MIREILLE

Opera o 5 dějstvích, libreto Michel Carré podle epické básně Mirèio (1859) Frédérica Mistrala.

Premiéra 19. 3. 1864, Paříž, Théâtre Lyrique

Osoby a obsazení:

Mireille, dcera pana Ramona - Mirella Freni              

Vincent, její milý, košíkář, syn pana Ambroisea - Alain Vanzo                          

Ourrias, krotitel býků - José van Dam                        

Maître Ramon, bohatý farmář - Gabriel Bacquier                  

Maître Ambroise, rolník - Marc Vento                          

Vincenette, sestra Vincentova - Christine Barbaux                 

Taven, čarodějka -  Jane Rhodes                          

Clémence, přítelkyně Mireillenina - Michèle Command                

Andreloun, pastýř - Luc Terrieux                          

Převozník -Jean-Jacques Cubaynes         

Sbor a Orchestru Kapitolu v Toulouse, sbormistr Guy Lhomme, řídí Michel Plasson.

Nahrávka firmy EMI Classics z roku 1979.