Nepokoje v Barmě

To vše jsou každopádně jen spekulace. Barma, či Myanmar, jak se tato země oficiálně přejmenovala, je značně izolovaným státem. Objektivních informací, na základě kterých by bylo možné vykreslit alespoň částečně pravděpodobnou prognózu dalšího vývoje je skutečně poskrovnu. Raději se proto věnujme tomu, co vedlo k aktuálnímu vyostření barmské situace.

Podnět k lidovým protestům dala sama vojenská junta, když 15. srpna oznámila zdražení pohonných hmot. Jejich ceny se zvýšily až pětkrát, což samozřejmě vedlo ke zdražení dalších služeb, například hromadné dopravy. Barma je jedním z nejchudších asijských států a zvýšení cen má na její řadové obyvatele drtivý dopad. V reakci na to v největším městě Rangúnu demonstrovalo asi 400 lidí. Ve více než padesáti miliónové zemi to samozřejmě bylo nicotné číslo, ale tento protest byl přesto významný: v Barmě panuje skutečně velmi tvrdý vojenský režim, který nemilosrdně potlačoval jakékoliv náznaky nesouhlasu. To se stalo i v případě této demonstrace, kterou úřady rychle rozehnaly. K menším protestům ale došlo v jiných městech; zásadní bylo především shromáždění mnichů ve městě Pakokku z 5. září, při kterém pořádkové síly několik mnichů zranily. V reakci na to dali mniši vládě ultimátum, aby se za tento postup omluvila. Vojáci na to ovšem nereagovali, a tak se 17. září, kdy ultimátum vypršelo, stalo rozbuškou pro současnou vlnu demonstrací.

Barma momentálně zažívá první rozsáhlé protesty od srpna 1988, kdy došlo k lidovému povstání proti vojenské vládě. Protesty, které byly vyvolány devalvací měny, však armáda brutálně potlačila. Podle nezávislých odhadů stál vojenský zásah život nejméně třech tisíců lidí.

Vojenská junta sice v roce 1990 připustila konání parlamentních voleb. Když ale bylo jasné, že v nich jasně zvítězila opoziční Národní liga pro demokracii, vojáci výsledky okamžitě zrušili. Od té doby ve svých rukou znovu třímají absolutní moc a až do těchto dní nebylo na obzoru nic, co by tento stav mohlo změnit.

Současné protesty v ulicích několika barmských měst jsou ale pro generály velkou výzvou. Zásadní je především skutečnost, že se do jejich čela postavili mniši. Ti jsou v hluboce religiózní buddhistické zemi tou nejvyšší autoritou a jejich politické postoje může junta těžko ignorovat. Nebezpečné je pro ni především to, že protesty mnichů už dávno přesáhly požadavek na omluvu za zranění několika kolegů. Mniši na svých pochodech otevřeně požadovali demokracii a vojenskou juntu označili za zhoubu země. Od jejích členů také odmítli přijímat almužny, což má v buddhistickém kontextu charakter exkomunikace. A co je nejzásadnější, mniši se otevřeně přihlásili k vůdkyni barmské opozice, laureátce Nobelovy ceny míru Su Ťij. Ta strávila 11 z posledních 18 let v různých formách domácího vězení, ale obyvatelstvem je stále vnímána jako jednoznačná vůdkyně odporu proti diktatuře; bez nadsázky ji v tomto směru můžeme srovnat s jihoafrickým Nelsonem Mandelou.

Junta musí vnímat jako velké ohrožení skutečnost, že mezi desítkami tisíc protestujících se mísili mniši a studenti, tedy dvě tradiční hybné síly protivládních protestů. Podle zpravodajství světových agentur se navíc jejich aktivity setkávají s masovým souhlasem běžných obyvatel.

Za těchto podmínek byl tvrdý zásah proti demonstrantům očekávaný, otázkou pro nejbližší budoucnost je spíše to, k jaké míře krveprolití režim ještě přistoupí. Nedá se příliš očekávat, že by ho k umírněnosti přivedly zostřené sankce nebo protesty mezinárodního společenství: Barma je už nyní izolovanou zemí a sankce proti ní Spojené státy a Evropská unie vyhlásily už před řadou let. Jedinou zemí s určitým vlivem na barmské generály je Čína, ale její postoj dosud není zcela jasný. Peking ještě v lednu v Radě bezpečnosti OSN vetoval rezoluci, která barmský režim odsuzovala. Číňané však už svou energii na mezinárodním poli koncentrují především na blížící se letní olympijské hry v Pekingu. Jejich zájem je především ten, aby byli co nejméně spojováni s jakýmkoliv porušováním lidských práv ve světě, což by dodalo další argumenty kritikům toho, že se bude olympijský svátek konat v komunistické zemi. Přesně z těchto důvodů tak Čína před nedávnem podpořila rezoluci Rady bezpečnosti OSN o vyslání nové mírové mise do súdánského Dárfúru, ač před tím súdánské snahy o bojkot mírového procesu více méně podporovala. Nyní je tedy možné, že bude jako hlavní hospodářský a politický partner Barmy nabádat tamní vojenskou juntu k rozvaze. K nějakému otevřenému nátlaku se ale jen těžko odhodlá a navíc nemá ani příliš prostředků, kterými by zde mohla účinně působit. Jsou to tedy stále především barmští generálové, kteří rozhodnou o tom, jakou cestou se jejich těžce zkoušená země vydá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .