(Ne)tleskat?! Otázky a odpovědi, které se budou hodit při návštěvách koncertních sálů
Možná si říkáte, že pravidla chování při návštěvě opery nebo koncertů vážné hudby máte v malíku. Rozhovor se skladatelem, publicistou a šéfredaktorem Lukášem Hurníkem vám přesto zcela jistě rozšíří obzory. Začtěte se a k tomu si nalaďte Český rozhlas D-dur.
Koncert začíná laděním orchestru. Proč ale před publikem? To si hráči nemohli naladit nástroje dřív?
Potřebují se sladit k sobě. Všichni se sejdou až na pódiu, předtím jsou rozděleni do šaten. Proces ladění startuje koncertní mistr, tedy houslista sedící vpravo u prvního pultu. Povstane a dá pokyn - většinou hráči na hoboj. Ten totiž dokáže ze všech nástrojů nejméně měnit výšku ladění, a tak se všichni musí dopasovat k němu. Pokud se ale bude hrát klavírní koncert, ladí se podle klavíru, který se nemůže přizpůsobit vůbec.
Proč se dirigent vždy zdraví jen s houslistou/houslistkou?
Zdraví se s koncertním mistrem, to je pro něho jakýsi zástupce orchestru. Po koncertě, pokud se povede, si ale často dirigent potřese rukou se všemi vedoucími smyčcových skupin a někdy zajde dozadu i ke dřevům, bicím a žesťům.
Jak poznám, kdy mám tleskat?
Když vidím v tištěném programu, že se hraje skladba, která má několik vět, třeba symfonie, koncert, smyčcový kvartet nebo písňový cyklus, tleská se až nakonec. Není to tak ale odjakživa, pořádek v tom udělal až Mahler. Podle mě není zas takový prohřešek zatleskat sólistovi například po první větě koncertu (třeba koncertu pro klavír a orchestr), zvláště když končí velkou, virtuózní kadencí, kde sólista hraje sám bez orchestru. Ostatně v opeře se tleská po árii i během hudby, tzv. na otevřené scéně.
Vlastně mě tleskání mezi větami tolik nepohoršuje. Když k němu dojde, je zřejmé, že se pořadatelům podařilo dostat do publika „nováčky“ a to je dobře.
Proč nemohu na koncertě pořizovat video nebo natáčet reels?
Už proto, že při tom svítíme displejem do obličeje tomu, kdo sedí za námi. Jinak pořadatelé mají smlouvy s různými mediálními společnostmi a ty by nebyly rády, kdyby po internetu kolovala videa z koncertu, na který si koupili práva oni. A také někteří umělci jsou na natáčení alergičtí. Viděl jsem na vlastní oči, jak televizní reportéři namířili kameru na slavného klavíristu Svjatoslava Richtera. Přestal hrát, odešel do zákulisí a už se nevrátil... Celé Rudolfinum šlo domů.
Musím si předem nastudovat program? Je dobré vědět, na co přesně jdu a jaký druh hudby mě čeká?
To je určitě dobrý nápad. Ne každá hudba je napsaná tak, aby stačilo „nechat ji na sebe jen tak působit“. Hudební jazyk se v historii měnil, skladby vznikaly pro různé příležitosti. To je dobré vědět předem, abychom od skladby nečekali něco jiného.
Kdy vzít dítě na první koncert klasické hudby?
Od chvíle, kdy si budeme jisti, že dítě nebude vyrušovat ostatní. Pak už kdykoli a na cokoli. Nesmíme očekávat, že se to bude naší ratolesti hned líbit. Hlavní je, aby ten koncert dítě zažilo, a to v co nejútlejším věku. Ten zážitek si uloží do podvědomí a od té doby mu jakékoli setkání s klasikou nebude cizí.
Když si při závěrečném potlesku stoupnu, vyjádřím tím úctu a obdiv? Nebo se dopustím faux pas?
Úcta a obdiv se vyjadřuje intenzitou potlesku, lehkým podupáváním, případně zvoláním „bravo“. Jednou za sezónu, na vrcholném koncertu roku může dojít k tomu, že se publikum spontánně vymrští ze židlí a své frenetické nadšení vyjádří pomocí „standing ovations“. Pokud to ale vypadá tak, že po závěrečné skladbě koncertu se uprostřed hlediště vzpřímí pár, aby sám sebe zviditelnil, a donutí ty za ním, aby povstali také, protože nic nevidí, a takhle se postupně postaví ostatní, protože jim nic jiného nezbývá, to je trapné. Pozadí lze případně předvést o přestávce ve frontě na Prossecco, ale na klasický koncert tahle muzikálová manýra nepatří.
Za odpovědi a komentáře děkuji Lukáši Hurníkovi, šéfredaktorovi stanice Český rozhlas Jazz a D-dur.