Nezdvižená opona aneb Opery, které zůstaly nedokončené

Dokončit či nedokončit? Rezolutní stanovisko, které vyslovil v dopise z června 1877 Bedřich Smetana v reakci na prosbu Marie Blodkové, vdově po skladateli Vilému Blodkovi, aby dokončil fragment jeho opery Zítek, je naprosto logické a má své opodstatnění. Je to názor vyhraněného tvůrce, vědomého si originality každého svého díla, ale také respektující jedinečnost a původnost díla jiného tvůrce. Na straně druhé je v dějinách hudby nemálo děl, která zůstala nedokončená a zásahem druhých se poté úspěšně prosadila v koncertním nebo operním repertoáru (Mozartovo Requiem, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Mahlerova 10. symfonie aj.).

Jsem rozhodně proti tomu. Dílo nikdy prací rozdělenou mezi dva různé talenty nezíská.
Bedřich Smetana

Určitě je rozdíl, realizuje-li fragment nějakého díla (pakliže je svým torzovitým rozsahem vůbec pro to vhodné) současník dotyčného skladatele, který takříkajíc je hudebně-stylově „in“ (F. X. Süssmayr – W. A. Mozart: Requiem) anebo jde-li o realizaci časově velmi vzdálenou od doby vzniku díla (D. Cook – G. Mahler: 10. symfonie), kdy realizátor, zpravidla skladatel a muzikolog v jedné osobě, se „vrací do doby vzniku“ díla a po důkladném obeznámení s originální hudbou konkrétního skladatele následně přistoupí ke stylové rekonstrukci fragmentu.

Zcela jinou kapitolou jsou pak např. hudební retroparafráze, přetavení fragmentů či jejich kombinace s moderní hudbou na principech "dialogů" atp. (např. L. Berio: Reendering na skici Schubertovy 10. symfonie). Ale to bychom otevírali zcela jinou kapitolu. Takže k čemu „rekonstrukce nedokončených skladeb“, skladeb, které sami velcí tvůrci opustili z nejrůznějších důvodů, vlastně jsou, když jde v zásadě o „nepůvodní hudbu?“

Jaký je pak tedy vlastně smysl této činnosti, na jejímž konci je neautentická, domnělá skladba, vzniklá na základě fragmentárních záznamů a zásahů někoho zcela jiného a mnohdy i z časově velmi vzdálené doby? Badatelský přístup opírající se pouze o dostupná autentická fakta – a to v jakémkoliv oboru – nemá příliš rád různé „alternativní přístupy“ založené na „co by bylo, kdyby to jinak bylo…“ anebo v našem případě na „dokončených hypotetických dílech“. Jednou z možných odpovědí na smysl této činnosti může být snaha o poznání toho, o čem všem konkrétní skladatel při komponování přemýšlel, co všechno zaznamenal, co kromě dokončených a uzavřených děl ještě zamýšlel vytvořit a jak (by) se jeho tvorba (asi) vyvíjela.

V pořadu Nezdvižená opona se setkáme s operními torzy Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Viléma Blodka, Bedřicha Smetany a Franze Liszta, jímž byla ve 20. století věnována pečlivá badatelská a hudebně-restaurátorská činnost, a za dodržení stylových a co nejblíže pravděpodobných hudebních postupů konkrétních skladatelů se hudební specialisté pokusili objevená torza rekonstruovat do podoby schopné interpretace a tím je přiblížit posluchačům. Při této hudebně-rekonstrukční činnosti nikdy nejde o snahu „dotvořením vytvořit“ plnohodnotné dílo. To není možné a byl by to omyl. Ale je možné skrze tuto činnost nahlédnout (přesněji řečeno: naslechnout) do tvůrčích dílen skladatelů a poznat doposud nepoznané.

Dokončit či nedokončit…? – Odpověď zřejmě bude vždy nejednoznačná… prostě: Jak se vám líbí…