Skladatel, ale také klavírní virtuos, učitel řady velkých ruských skladatelů a přední sbormistr se narodil roku 1861 ve Velikém Novgorodě v rodině nadšených hudebních amatérů. Otec byl lékař, hrál ovšem také na cello a příležitostně dirigoval, zatímco matka, pianistka, dávala mladému Antoniji odmalička hodiny klavíru. V devíti letech již byl autorem písní a klavírních kusů. Další vývoj byl ovlivněn přesídlením rodiny do Petrohradu.
Roku 1879 vstupuje na tamní konzervatoř do třídy významného člena Mocné hrstky Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, který na něj má velký vliv, ne však stálý. Ve svých pozdějších pamětech Korsakov Arenskému vyčítá nestálost ve výběru hudebních vzorů, nedostatečný talent, a předpovídá, že bude brzy zapomenut.
V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že západní hudbou fascinovaný Anton Rubinštejn, zakladatel petrohradské konzervatoře a Arenského velký vzor, nepatřil k oblíbencům ani příznivcům Mocné hrstky a jejího radikálního příklonu k tradiční ruské hudbě.
Po absolutoriu Petrohradské konzervatoře v roce 1882 - s vyznamenáním a zlatou medailí - odchází Arenskij do Moskvy, kde se na tamní konzervatoři v rekordně nízkém věku 21 let stává učitelem skladby, vícehlasu a instrumentace. Zde velmi zaujal Čajkovského, který se stal jeho obdivovatelem i zdrojem tvůrčí inspirace.
V roce 1889 je na Moskevské konzervatoři jmenován profesorem a stává se vůdčí pedagogickou postavou pro celou generaci ruských skladatelů, jako byli Sergej Vasiljevič Rachmaninov, Aleksandr Nikolajevič Skrjabin nebo Rejngold Moricevič Glière.
Již během Arenského moskevských let se ovšem ve větší míře projevuje sklon k nevázanému pití a hazardním hrám. Přesto svým závazkům dokáže dostát a stává se z něj vyhledávaný klavírní virtuos. V Moskvě se zároveň proslavil jako dirigent symfonických koncertů a především jako sbormistr Ruského pěveckého sdružení.
Zároveň je členem vedení Synodní školy církevního zpěvu a jako přední specialista v oboru sborové hudby dostává v roce 1895 lukrativní nabídku spojenou s opuštěním všech moskevských aktivit a přesunem zpět do Petrohradu. Rok předtím totiž Milij Aleksejevič Balakirev opouští místo ředitele Carského dvorního pěveckého sboru, nejstaršího profesionálního tělesa v Rusku, založeného již koncem 15. století, a na své místo doporučuje právě Arenského.
Ten dlouho neváhá a vrací se do Petrohradu. Během jeho následného šestiletého ředitelského působení už nejde jen o sbor, ale o rozsáhlou instituci zahrnující také symfonický orchestr, velký koncertní sál a všestranné hudební učiliště.
Na prahu nového století v roce 1901 Anton Stěpanovič Arenskij opouští své místo s důchodem šesti tisíc rublů a dále se věnuje výhradně kompozici a koncertování. Přestože zažívá velké úspěchy na pódiích Ruska i v cizině, vodka přináší v jeho životě naprostý rozvrat. Rozchází se se ženou, onemocní souchotěmi a při pobytu v Nice jeho zdraví namísto rekonvalescence dále upadá. Umírá v lázních v tehdy ještě finské části Karelie v zimních měsících roku 1906.
Před značný úspěch Arenského opery Sen na Volze podle Ostrovského dramatu Vojevoda jsou dnes nejvýše ceněné jeho drobné skladby pro klavír a písně. Pokud ve svých dílech něčím opravdu vybočoval, byl to sklon k nepravidelné metrice. Finale klavírního koncertu kupříkladu přináší pětidobý takt, což prý velmi zlobilo Čajkovského.
V klavírních Esejích o pozapomenutých rytmech op. 28 dále rozvíjí své rytmické a metrické experimentování. Mezi jeho nejhranější ansámblové skladby patří Variace na Čajkovského téma (z pomalé věty Smyčcového kvartetu č. 2) a Klavírní trio č. 1 d-moll, přestože stylem poplatné Mendelssohnovu triu ve stejné tónině. Hudbu Arenského prý obdivoval spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, což u něj bylo vzácné, protože značnou část hudebního repertoáru zcela odmítal.
Anton Stěpanovič Arenskij je pohřben na čestném místě na Tichvinském hřbitově u petrohradské Aleksandro-Něvské lávry. Jeho náhrobkem je reliéf vytesaný do bílého kamene se skladatelem u klavíru a hudnoucími anděly okolo. Je netypicky přilepený na zeď hřbitovní kaple. Na dohled je pochováno všech pět členů Mocné hrstky, dále Dostojevskij, Čajkovskij, Anton Rubinštejn či Stravinského otec Fjodor.
Autor: Jan Špaček