D-dur vyráží za orchestry. Druhá zastávka: Hradec Králové
Stanice D-dur letos vyráží za hudbou tam, kde vzniká – v regionálních filharmoniích, v sálech. Po Plzni, kde cyklus živých přenosů na začátku roku odstartoval, přišel na řadu Hradec Králové. A přišel ve správný čas: na Velikonoce, s Haydnem a s přenosem, který tentokrát putuje i do sítě Evropské vysílací unie EBU. Hranice D-duru se o kousek rozšířily.
Program byl sestavený s citem pro sváteční náladu i pro dramaturgickou odvahu. Haydnových Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži – sedm pomalých vět, sedm meditací, původně napsaných pro španělskou podzemní kapli – zaplnilo sál tím druhem ticha, které je hlasitější než applaus. Dirigent Vojtěch Spurný, specialista na historicky poučenou interpretaci, vedl orchestr směrem ke stylové interpretaci.. A Český chlapecký sbor Boni pueri pod vedením sbormistra Pavla Horáka dodal druhé polovině večera – Koželuhově Mši C dur – světlo a čistotu, která se do přenosu nesla úžasně.
Leopold Koželuh byl kuriozitou programu v tom nejlepším smyslu: skladatel, který se chrámové hudbě jinak věnoval jen výjimečně, a přesto dokázal obecně známý liturgický text naplnit výrazem překvapivě osobním. Sál to pocítil. A my s ním.
Zadržený dech v Hradci
Součástí výjezdu nebyl jen přímý přenos. Do foyeru Filharmonie jsme přivezli výstavu Zadržený dech – fotografický projekt pěti hudebních osobností, který vznikl k dvacátému výročí stanice D-dur. Snímky Michaely Fukačové, Lukáše Hurníka, Vojtěcha Havlíka, Štěpána Raka a Viléma Veverky – každý z nich je hudebník, ale každý z nich fotografuje svět s hudebním citem. Výstava, která měla svou vernisáž loni v listopadu v pražském Obecním domě, se tímto výjezdem poprvé vydala mimo hlavní město. Diváci, kteří přicházeli na koncert, procházeli mezi fotografiemi a zastavovali se. Zadrželi dech. Přesně jak název slibuje.
Hradec umí
Filharmonie Hradec Králové je těleso s historií sahající přes sto let zpět. Dnes hraje v sále, který nese jméno nedávno zesnulé operní legendy Soni Červené a disponuje mistrovskými varhanami, o jejichž pořízení se sama Červená zasadila. Filharmonie je živá instituce, která pořádá vlastní festival soudobé hudby, vzdělává mladé hudebníky v Orchestrální akademii a svůj repertoár staví s dramaturgiíí, která respektuje publikum a zároveň mu nedává slevit z nároků.
Právě to jsme chtěli přenést do éteru. A myslíme, že se to povedlo.
