Norský rozhlasový orchestr s Petrem Popelkou

Dirigent Petr Popelka se objevil na české hudební scéně poměrně nedávno, když už měl za sebou řadu úspěšných vystoupení s poměrně významnými zahraničními orchestry. První dlouhodobé angažmá a hned na šéfdirigentském postu získal u Norského rozhlasového orchestru. Záznamy tří  koncertů zachycujících počátky spolupráce mladého českého dirigenta s Norským rozhlasovým orchestrem získal Český rozhlas D-dur pro své vysílání prostřednictvím Evropské vysílací unie. V programech zazní velice zajímavá norská hudba, zastoupeni budou i klasikové a také představitelé moderny, ke kterým má dirigent Petr Popelka jako aktivní skladatel blízko.

V souvislosti s uvedením záznamů koncertů ve vysílání poskytl Petr Popelka stanici Český rozhlas D-dur rozhovor. Protože se jeho cesta z místa kontrabasisty v Sächsische Staatskapelle Dresden do profesionálního dirigentského prostředí odehrála neobvykle rychle, první otázka směřovala k počátkům jeho dirigentských aktivit…

Dirigování, stejně tak jako kompozice, mě zajímalo od prvního kontaktu s hudbou a tím, že jsem od osmnácti let hrál jako člen symfonického orchestru, tak jsem zažil spoustu dirigentů a s dirigováním jsem koketoval. Když mi bylo nějakých dvacet let, tak v té době jsem měl pár dirigentských možností. Ale když jsem pak začal hrát v Drážďanech, dirigování jsem zanechal a vrátil jsem se k němu doopravdy přibližně před třemi lety. A pak se to vyvinulo tak nějak rychle, že jsem musel před rokem moje stálé místo v Drážďanech opustit.

Jak jste profitoval ve své dirigentské praxi z toho, že jste byl řadu let členem jednoho z nejlepších evropských symfonických těles, kde jste zažil přední dirigenty současnosti – do jaké míry vás toto vybavilo zprostředkovanými zkušenostmi?

Ta zkušenost hráče v orchestru je velice důležitá. Měl jsem opravdu štěstí, že ten orchestr spolupracuje s nejlepšími dirigenty současnosti, že člověk mohl pracovat se Zubinem Mehtou, Kyrillem Petrenkem, Georgem Prétrem nebo Christianem Thielemannem - opravdu s těmi největšími dirigentskými osobnostmi. Tak je samozřejmě možné, se při každé zkoušce nebo při každém koncertě naučit něco nového. Jsem velice vděčný, že jsem toto mohl zažít a získat zkušenosti, jak velký orchestr dbá na svoji kvalitu a jak pracuje s takovými dirigenty a naopak jak přední dirigenti pracují s takovým orchestrem. Pro mě je také důležitá i komorní hudba, kterou jsem hrál často i v menších ansámblech a to si myslím, by měl dirigent vědět, jaké to je, být jeden hlas v nějaké složitější struktuře. Jakou podporu potřebuje hráč od dirigenta, jaké má na něho sám požadavky, když je takzvaně na té druhé straně. Co se týká interpretace a studia partitury, tak to je vlastně něco, co se věkem a časem vyvíjí jako porozumění hudbě.

Staatskapelle Dresden působí jako orchestr  drážďanské Semperovy opery – do jaké míry je nebo není přínosné pro orchestr a jednotlivé hudebníky  oscilovat mezi symfonickým a operním žánrem i mezi  poměrně odlišným způsobem provozní praxe?

Je a já jsem osobně velice rád, že jsem to mohl zažít – působit v rámci velkého symfonického orchestru, jeho aktivit včetně zájezdů do zahraničí a s náročným symfonickým repertoárem, ale zároveň být členem provozního divadelního orchestru, který každý den hraje operní nebo baletní představení.  Já si myslím, že ten divadelní provoz je pro orchestr strašně důležitý. Když pracuji s orchestrem, který je zvyklý hrát také operu, tak ta práce je jiná – ten orchestr je flexibilnější. V opeře, jak známo není tolik zkoušek, někdy hraje hudebník představení, které předtím nikdy nehrál, s hostujícím dirigentem, který třeba neměl na představení vůbec žádnou zkoušku. Člověk musí v orchestru poslouchat na sto dvacet procent, poslouchat zpěváky a reagovat na ně, což myslím, tomu symfonickému tělesu neuvěřitelně prospívá.

Při Vaší poměrně krátké dirigentské dráze se Vám podařil mimořádný úspěch – hned na jejím počátku  jste se stal šéfdirigentem  Norského rozhlasového rozhlasu. Představte nám, prosím, tento orchestr - jakou má historii, v jak početném složení dnes hraje, a které jsou jeho hlavní aktivity?

Orchestr Norského rozhlasu slaví příští sezónu 75 let, tak jako většina evropských rozhlasových orchestrů, které byly zakládány v poválečných letech. Náš orchestr je jediný rozhlasový orchestr v Norsku. Je to orchestr, který není co do počtu hudebníků tak velký, pro srovnání s českými poměry hrajeme v podobném obsazení jako například PKF-Prague Philharmonia. Tedy orchestr, který může hrát jakýkoli romantický repertoár, ale například Brucknerovy nebo Mahlerovy symfonie už jsou za hranicí jeho velikosti. Orchestr má v Norsku unikátní postavení, je velice důležitý. Protože v Norsku jsou národní rozhlas i televize jednou institucí, realizuje orchestr řadu projektů i pro Norskou televizi. Dostává se tak do širokého povědomí a je velice populární. Co se programů týká, hraje i žánr typu crossover , realizuje množství projektů na podporu nejmladší generace talentovaných interpretů a hodně se věnuje soudobé tvorbě – zadává tvůrčí objednávky norským nebo skandinávským skladatelům. Co se týká programu, hrajeme repertoár od Mozartových symfonií přes romantickou hudbu až po soudobý repertoár, ale například  také jazz. Orchestr dokáže být tedy velice flexibilní a je to velice zajímavá práce.

V současné době je za Vámi první společná koncertní sezóna s Norským rozhlasovým orchestrem, kdybyste měl bilancovat  - co se podařilo a do jaké míry zasáhla orchestr neblahá protipandemická opatření – jak sezóna probíhala…

Samozřejmě pandemie poznamenala celý hudební svět naprosto drasticky a zásadně, kdoví jestli se ještě vrátí do těch kolejí, v jakých byl. Nicméně my jsme měli veliké štěstí, že jsme nemuseli zrušit ani jediný projekt. Museli jsme ale hodně měnit plánování – když se například nařídily dvoumetrové rozestupy mezi hudebníky, museli jsme změnit program a hrát něco s menším obsazením. Až do poloviny listopadu jsme mohli hrát i pro publikum, ovšem v limitovaném počtu. Od prosince už účast veřejnosti nebyla možná, tak se koncerty streamovaly, natáčely se pro rozhlas a televizi, kulturní stanice Norského rozhlasu je vysílala přímým přenosem a live stream byl dostupný  na webu našeho orchestru. Byl to můj první rok v roli šéfdirigenta a musím říct, že nás ten rok v takhle mimořádné situaci semknul. Někdy to bylo docela šílené, měli jsme například připravovat projekt s velkým programem a v době, kdy jsme měli začít zkoušet, jsme museli změnit program, řešit rozestupy lidí a bůhví co všechno. Ale tohle nás nakonec dostalo dohromady, poznal jsem opravdu zblízka všechny členy orchestru. Ta práce byla plná improvizace, ale ohromně intenzivní, jsem tedy velice vděčný, když se za touto sezónou ohlížím.

Vaše současné norské angažmá je nepochybně spojené s vaším intenzivnějším zájmem a studiem norské a vůbec skandinávské hudby. Je v ní řada velice zajímavých osobností a děl – nepříliš často uváděných. Podařil se vám nějaký objev, oslovila vás zajímavá kompozice nebo jste objevil skladatelské jméno, které neprávem propadlo sítem dějin?

Ano, v souvislosti s povinností rozhlasových orchestrů věnovat se hudbě své země, udržovat ji jako živý repertoár, i když v řadě případů jsou to tituly, které „nejsou na vývoz“. Samozřejmě když norský orchestr jede na zahraniční zájezd, tak jede s Griegem – jeho Klavírní koncert je titul, který po našem orchestru každý zahraniční pořadatel chce. Ale například na mém inauguračním koncertě jsme měli díla norských skladatelů, kteří pro mě byli objevem, jako třeba Johan Halvorsen. V Čechách ho známe snad jen díky slavné Passacaglii pro housle a violoncello, nicméně pro mě byly velkým objevem symfonické kompozice Johana Halvorsena, zejména ty, které napsal pro norský národní instrument hardanger fiddle. To byl pro mne opravdu objev, s tím nástrojem jsem se dosud nesetkal a ta hudba je překvapivě dobrá.

Jméno, které mě opravdu oslovilo, byl Fartein Valen – skladatel generace přibližně jako Bohuslav Martinů, je to pro přirovnání takový „norský Hindemith“. Jeho hudba je velmi komplikovaná, těžko přístupná širšímu publiku, nicméně je to hudba, která má obrovskou kvalitu. Přiznám se, že to byl pro mě neznámý autor. Měl jsem možnost prohlédnout partitury několika jeho skladeb a v budoucnu plánujeme nastudování a provedení jeho dalších děl, protože to je hudba, která si opravdu zaslouží být uváděná.  Je to podobné jako u jiných národů, i řada některých našich skladatelů není všeobecně známá v zahraničí. Je ale velice důležité, aby byla díla těchto národních skladatelů uváděna.

Vaše zahraniční aktivity jsou poměrně široké a odehrávají se u poměrně prestižních institucí – často rozhlasových  - spolupracujete s Dánským národní m orchestrem a Labskou  filharmonií v Hamburku,  oba orchestry jsou rozhlasovými  hudebními tělesy - jaké nové podněty a výzvy tyto spolupráce přináší …

Mimořádnou možností pro mě bylo v minulém roce působení na pozici asistenta u Labské filharmonie v Hamburku a spolupráce s jejím šéfdirigentem Alainem Gilbertem. Bylo to velice přínosné, hodně jsem se naučil – mohl jsem pozorovat jeho zkoušky, mluvit s ním o partiturách a o hudbě, to byl pro mě samozřejmě velký motivační impuls. Ty spolupráce s orchestry se vyvíjí - Jsem samozřejmě velice potěšený z každé, která trvá dál, jako třeba s Dánským rozhlasovým orchestrem, kam se vracím skoro pravidelně a rád, je to vždycky obohacující.

Aktuálně se sice věnujete zejména symfonickému repertoáru, ale v Semperově opeře v Drážďanech jste nastudoval a provedl operu významného soudobého skladatele Pétera Eötvöse Zlatý drak – jaké místo má ve vaší práci operní žánr a jaké bude mít…

Operu miluju z celého srdce, velice rád pracuji se zpěváky, s lidským hlasem. Když pracuji se sólisty, tak nejradši s pěvci, protože lidský hlas považuji za nejkrásnější a nejpřirozenější způsob vyjádření  jakýchkoli emocí. Pro mě je tedy opera opravdu srdeční záležitost. Jsem rád, že mám do budoucna nějaké plány v opeře, je to sféra, kterou bych rozhodně nechtěl opustit.

Velice úspěšně jste se prosadil hned ve svých začátcích v zahraničí, nicméně naše české prostředí vás objevilo až v době nedávné. Působíte jako stálý hostující dirigent Janáčkovy filharmonie Ostrava. Od sezóny 2022-23 se stanete šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Byla pro vás nabídka této prestižní pozice překvapením? S jakými vizemi se chystáte na spolupráci s rozhlasovými symfoniky v Praze?

Vzniklo to asi tak, že jsem odešel na studia do Německa a shodou okolností jsem tam zůstal a dirigování jsem se začal věnovat tam. Tady o mně tedy nikdo nevěděl, já jsem se o to ani sám nijak nesnažil. První, kdo mě oslovil, byl manažer Janáčkovy filharmonie Ondřej Daněk, který se o mně někde doslechl v době, kdy jsem ještě neměl ani webové stránky a pozval mě na nějakou malou spolupráci s orchestrem. To je asi dva až tři roky nazpět a od té doby jsme udělali řadu projektů a provedli množství krásné hudby. Jsem velice vděčný, že se mohu k tomu orchestru pravidelně vracet.

SOČR je orchestr, kde jsem ve svých devatenácti letech začal hudební dráhu jako kontrabasista. Mnoho pro mě znamená, se k tomuto orchestru vrátit. SOČR patří nejen k našim, ale i evropským nejlepším tělesům. Moc si přeji nejen udržovat, ale i dál rozvíjet kvalitu orchestru. Je to kvalita zvuku a interpretace, kterou orchestr má. Vedle velkého symfonického repertoáru, je pro mě osobně důležitá i hudba dnešní doby, protože si myslím, že interpret by měl uvádět a hrát hudbu doby, ve které žije. V nových premiérách, nebo i mistrovských dílech "klasiků" dvacátého století, bych si přál tuto hudbu publiku o něco více přiblížit a ukázat její krásy a kvality. 

Vlastní skladatelská tvorba je důležitou součástí i vašich uměleckých aktivit. Do jaké míry máte prostor se jí věnovat a považujete se víc za komponujícího dirigenta nebo dirigujícího skladatele…

To je těžká otázka – obojí. Jsou to věci, které se neustále prolínají. Když studuji partitury, převládá tam zájem skladatelský, dívám se na věc skladatelským okem a nehnu se z místa, pokud jej nepochopím z perspektivy skladatele. Určitě je ta skladatelská erudice určitou výhodou, poskytující ten analytický vhled, detailní zvukovou představu partitury. Na druhou stranu když píšu svoje věci, tak je vnímám i z pohledu interpreta, včetně praktických podmínek, které souvisí s provedením. Snažím se tak vyhnout například zbytečným komplikacím v zápisu. To jsou zkušenosti, které jsem získal jako interpret – orchestrální hráč i dirigent. Sféry dirigování a vlastní tvorby jsou si velmi blízké, ostatně v historii bylo spojení těchto aktivit zcela běžné.

Děkuji za rozhovor.