Nová česká opera Martina Smolky Sezname, otevři se! přichází z Ostravy
V Ostravě byla 26. 6. v rámci festivalu Dny nové opery Ostrava NODO 2014 ve světové premiéře uvedena opera Martina Smolky Sezname, otevři se! Nové operní dílo si u skladatele objednalo Národní divadlo moravskoslezské jako příspěvek k Roku české hudby.
Český rozhlas Vltava vysílal operní představení z Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě v přímém přenosu.
Mistr zvuku Lubomír Výrek, hudební režie František Mixa.
Martin Smolka: Sezname, otevři se!
Pocta Umbertu Ecovi.
Mluvená opera.
Libreto a režie: Jiří Adámek.
Účinkuje: Jan Mikušek (kontratenor), Boca Loca LAB, Canticum Ostrava (Jurij Galatenko, sbormistr).
Ostravskou bandu diriguje Ondřej Vrabec.
Jiří Adámek o opeře Sezname, otevři se!
Umberto Eco je původní profesí sémiotik, světově proslulý jako romanopisec. Svou lásku k teorii i k umění propojil v knize Bludiště seznamů, což je seznam seznamů, které vetkali do svých literárních děl autoři od Homéra po dnešek. Nekonečný výčet lodí, které se podle Homérova líčení vydaly pokořit Tróju, střídá úctyhodně košatý Ježíšův rodokmen z Evangelií nebo květnatý popis květin u Émila Zoly. Vybrali jsme tři literární seznamy od samotného Eca, ale i od autorů jemu nejmilejších (Jorge Luis Borges a Italo Calvino). A doplnili je praktickými seznamy ze života abecedou počínaje. Přidali jsme vlastní seznamy slov, v nichž se zrcadlí Ecovy leitmotivy, jako třeba zrcadlo, jehož zrcadlení fascinuje Eca coby zdroj dalších znaků a významů. Sami jsme propadli seznamům, a nejen literárním, ale i hudebním. Seznamům akordů, flažoletů, zvuků, odstínů piana a pianissima. Když na to přijde, je možno skrze strukturu seznamů zahlédnout hlubinu nekonečna.
Opera je rozdělena do několika plynule navazujících částí. Každá z nich zachází se seznamy jiným způsobem.
1. Expozice
2. Ryby
3. Zrcadlení
(citace: Jorge Luis Borges, Alef)
4. Poutníci
(citace: Italo Calvino, Neviditelná města)
5. Věda
6. Foucaultovokyvadlo
(citace: Umberto Eco, Foucaultovo kyvadlo)
Abdizuel, Abriel, Abrinael, Achaiáš, Achiel, Adabiel, Adan, Adnachiel, Adonael, Adriel, Ahajáš, Akibeel, Aladiáš, Aleasy, Alheniel, Aliel, Almadiel, Almesiel, Almoel, Alsuel, Althor, Ambriel, Amizerak, Amnediel, Amnixiel, Amutiel, Ananel, Anauel, Aniel, Anixiel, Ansoel, Arael, Arafos, Arayl, Arazjal, Ardefiel, Arepach, Aridiel, Ariel, Arioch, Arisiel, Armany, Armaros, Arnibiel, Artinc, Asael, Asaliáš, Asbibiel, Asdareel, Asereljur, Asmodel, Asoriel, Asphor, Asuriel, Athiel, Aumel, Azael, Azariel, Azazel, Azeruel, Aziel, Azimel, Azrael... (středověký seznam andělů)
Rozhovor s Martinem Smolkou pro Operaplus.cz
Už podtitul Vaší nové opery – mluvená opera – dává tušit, že se bude v mnohém lišit od Vašich předcházejících oper Nagano a Das schlaue Gretchen.
Bude to úplně jiné, dokonce od začátku mluvíme o neopeře. Využíváme některé nástroje operního divadla – zejména jeviště, orchestřiště, orchestr a sbor. Ale zpěv se bude ozývat jen svátečně, jako ozdoba a odměna v klíčových momentech. Jediný sólista, kontratenor Jan Mikušek, vládne prostým půvabným hlasem, vzdáleným všem operním manýrám a forzím. Skvělým vkladem pro mou práci je plánovaná účast Ostravské bandy (na místě
operního orchestru), kterou znám jako soubor mezinárod- ních specialistů na novou hudbu, skvěle disponovaných a motivovaných.
Operu Sezname, otevři se! jste napsal záměrně zejména pro činoherce. Jaké to přináší výhody a jaká omezení?
Tady bylo důležitou inspirací a východiskem setkání s režisérem Jiřím Adámkem, tvůrcem velmi zvláštního autorského divadla, a s jeho hereckou skupinou, která bude v (ne)opeře účinkovat. V rámci příprav (ne)opery jsem pro ně napsal tři kompoziční etudy, při jejichž nácviku jsem měl možnost všelijak s herci experimentovat. Jsou to herci zvyklí pracovat velmi precizně s hlasem, s mluvou nenápadně řízenou rytmicky i intonačně. Jiří Adámek s nimi pěstuje přesné, minimalistické herectví, vpravdě neoperní. Důležitým nástrojem jsou mikrofony či mikroporty, klíčovým spolupracovníkem zvukař.
Čili hlavní výhodou je právě to omezení, úspornost tónů, zvuků, akce i gest, jež umožňuje ponor, vnímání jemného, subtilního. Snad. Neboť kdo ví, je-li na robustním operním jevišti prostor pro subtilnost?
Martin Smolka (1959) vystudoval skladbu na AMU v Praze a soukromě u Marka Kopelenta. V letech 1983-1998 spoluvedl pražský soubor Agon. Jeho skladby se hrály na mnoha místech v Evropě, v Severní Americe i v Japonsku, v Čechách je z jeho práce nejznámější opera Nagano. Od roku 2003 učí kompozici na JAMU v Brně. Smolka v instrumentálních skladbách napodoboval městské i přírodní zvuky, přičemž tyto zvukové vzpomínky spoluurčovaly výraz jeho hudby, často nostalgický či groteskní, někdy obojí zároveň. Nápodoba reálných zvuků ho přivedla k mikrointervalům, které pak používal různými způsoby, mj. k deformaci tonálních trojzvuků a melodií. O tom, jak komponuje, napsal několik článků, např. Co a jak dělám s mikrointervaly (německy in MusikTexte 97, 2003, polsky in Glissando 17) nebo Ohryzaná tužka (HIS Voice 6/2008).
Výběr ze skladeb: Solitudo (2003, ensemble), Semplice (2006, staré a nové nástroje), Rush Hour in Celestial Streets (2007, ensemble), Still Life with Tubasor Silence Hiding (2007, dvě tuby a orchestr), Die Seele auf dem Esel (2008, ensemble), Poema de balcones (2008, dvojsbor), Blue Bells or Bell Blues (2010-11, orchestr).
Se spoluautorem Jiřím Adámkem jste se inspirovali Bludištěm seznamů Umberta Eca. Jsou pro Vás principy výčtů a seznamů hudebně tvárnější než pevně formovaný text?
Při hledání námětu jsem měl před očima velký vzor, operu Mortona Feldmana (na krátký text Samuela Becketa) Neither. Těžko říci, jestli Feldman při této práci operu ignoroval, nebo schválně dělal vše naruby (hodina statické hudby, abstraktní text bez příběhu, žádné jevištní poznámky, jediný hlas, soprán, zpívá výlučně a donekonečna na horní hranici svého rozsahu), ale výsledek je překrásná, svobodná hudba, navíc zcela otevřená tvůrčímu tvarování jevištnímu.
Dále jsem snil o zážitku fascinovaného hledění na obraz v galerii, o tom, jak takový zážitek přenést na jeviště. Vyslovil jsem před libretistou Jiřím Adámkem možnost vyjít z Dějin krásy Umberta Eca, z knihy, do které se Ecovi povedlo onen zážitek přenést a ještě rozvinout. A Adámek sáhl těsně vedle, po Ecově knize Bludiště seznamů, která je také antologií textů a obrazů, ale společným jmenovatelem pro autorův výběr a komentáře byl princip výčtů a poznatek, že seznam je důležitým, hojně využívaným prostředkem umění všech věků. Všech druhů umění, včetně hudby.
Otevíráme tedy nejen nejroztodivnější seznamy slovní, ale také různé seznamy akordů, zvukových kombinací, flažoletů, i mikrointervalů apod.
Dá se říct, o čem opera je?
Asi by to šlo, ale právě do toho se mi nechce. Třeba druhá (z pěti) částí se jmenuje Ryby. Ale nedá se říci, že je to o rybách. To už spíše o radosti z převalování jejich půvabných názvů na jazyku. Jde o dosti nepřehlednou souhru otevřených významů, zvuků (i onomatopoických zvukovýznamů a významozvuků), evokací tvarových i barevných. Jakýchsi možných „o čem“ je tam otevřeno více. Je na divákovi, aby si navnímal nějaké své „o čem“ a raději ho nepřitesával do slov.
Čtvrtá část se jmenuje Poutníci a vyjmenuje se v ní kromě jiného spousta měst. Před koncem této části se hudba skoro zastaví a nad tichým opakováním (jakoby vyzváněním) několika (jakoby hladkých, hebkých) akordů se předčítají úryvky z Calvinových Neviditelných měst. Kdo tu knihu miluje jako já, ví, že Italo Calvino dokonale zabydluje Zemi Nikoho mezi prózou a poezií. A já bych byl šťastný, kdyby se ukázalo, že nám se podařilo navštívit kousek neznámého území mezi hudbou, slovem a divadlem a potažmo mezi „o všem“ a „o ničem“ (tam, kde se vše a nic skoro dotýká).
Ptala se Dita Eibenová
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
