Potřebujeme ještě hudební nakladatelství?
Beseda o současnosti a budoucích perspektivách českých hudebních nakladatelství přinesla možná více otazníků než odpovědí. Po roce 1989 došlo v oblasti vydávání notových edic k převratným změnám. Na otevřený trh vstoupily silné zahraniční firmy a v průběhu dramatických reorganizací a privatizací se doposud tři velké nakladatelské domy – Editio Supraphon, Panton a Český hudební fond totálně proměnily.
Konečným dědicem supraphonského nakladatelství se stala dceřiná společnost německého nakladatele nesoucí dnes jméno Bärenreiter Praha, Panton po různých propojeních především se společností Schott nakonec zanikl a jeho ve skladu zbývající edice dnes nabízí jediná pracovnice, a 20 000 hudebních jednotek především soudobé české hudby z Českého hudebního fondu převzalo v roce 2001 nově vzniklé Hudební nakladatelství Českého rozhlasu. V porevoluční euforii vznikla v ČR sice celá řada malých soukromých nakladatelství (mezi nimi se na klasickou a instruktivní hudbu zaměřuje AMOS Editio), zpočátku s poměrně velkými ambicemi, ale postupně většina z nich neunesla drsný ekonomický tlak. Stabilní přes nezbytné organizační transformace zůstává už v roce 1949 založená literární a divadelní agentura DILIA, dnes nakladatel a také zprostředkovatel hudebně dramatických děl.
Hudební nakladatelé dnes zápolí s řadou obtíží, ale hosté pořadu, kterými byli dr. Eva Velická, šéfredaktorka hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha, dr. Věroslav Němec, redaktor nakladatelství AMOS Editio, Radim Kolek, vedoucí Hudebního nakladatelství Českého rozhlasu, Zdeněk Harvánek, vedoucí divadelního a hudebního oddělení agentury DILIA a prof. Václav Riedlbauch, hudební skladatel a pedagog, se nakonec shodli, že přes tyto potíže mají za sebou nemalé úspěchy, na něž jsou pyšní a které jsou spíše než byznysem významným příspěvkem k rozvíjení české hudební kultury.
Tečkou za pořadem, v němž zaznělo osm ukázek špičkových nahrávek z notových materiálů hostů pořadu, byla myšlenka skladatele Ilji Hurníka, kterou jako „nejstarší pamětník“ interpretoval prof. Václav Riedlbauch: „Z 500 skladeb, které vzniknou, jich do historie vejde pouhá jedna. Ale těch 500 skladeb musí nejdřív někdo napsat a zahrát.“ A protože hudebníci pořád budou potřebovat ke svým koncertům či domácímu muzicírování noty, přes veškeré problémy budou mít nakladatelé i v budoucnu práci – i když třeba v trochu pozměněné podobě.
