Proč má mozek rád D dur?
Proč nás hudba dokáže rozechvět a co s naším mozkem dělá poslech oblíbené skladby? Neurovědci to už více než dvě desetiletí zkoumají pomocí zobrazovacích metod. Jeden z nejzajímavějších faktů se zrodil v Brně. Vydejte se s námi na průzkum vtahu mezi neurologií a hudbou.
Představte si operační sál kliniky v Brně. Na hlavě pacienta s epilepsií je nalepeno několik desítek elektrod, na monitoru se vlní křivky EEG. Lékaři do sluchátek pouští Mozartovu Sonátu pro dva klavíry D dur. Během pár desítek vteřin se počet epileptických výbojů v mozku výrazně sníží. Když jim pak pustí Haydnovu Symfonii č. 94, stane se přesný opak – výbojů přibude.
Tenhle experiment není jen tak nějaká povídačka nebo mýtus. Odehrál se v Centru pro epilepsie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a v CEITEC Masarykovy univerzity, a to pod vedením neurologa profesora Ivana Rektora, který se výzkumu vztahu mozku a hudby věnoval po většinu profesního života. A tato konkrétní skladba, která se v neurovědě jako „hudba proti záchvatům“ skloňuje už přes třicet let, je psaná v D dur. Jde o náhodu?!
Hudební centrum v mozku nenajdeme
Když posloucháme hudbu, neaktivuje se v mozku jedno „hudební centrum“. Tento mýtus byl mnohokrát vyvrácen. Zvuk nejdřív zpracuje sluchová kůra ve spánkovém laloku, během zlomku vteřiny se ale aktivuje i mozeček, který se zabývá rytmem. Dále se zapojí limbický systém odpovědný za emoce, hipokampus spojený s pamětí a nakonec i dopaminový odměňovací systém. Ano, je to ten, který se aktivuje také u jídla, sexu nebo při užívání návykových látek. A to je i důvod, proč nás oblíbená píseň nebo skladba dokáže doslova rozechvět. Co říkají na toto „mrazení“ výzkumy? Vrchol skladby rozpustí a spustí uvolňování dopaminu.
Přesně tento proces popsal před dvaceti lety kanadský neurovědec Daniel Levitin, autor bestselleru This Is Your Brain on Music, dnes emeritní profesor psychologie a neurovědy na McGillově univerzitě. Ve své knize to shrnul slovy: Hudba k nám promlouvá právě tím, že „systematicky porušuje naše očekávání“. Tedy tím, že nás na chvíli nechá tápat, než nás odmění. A je jedno, jaký máte vkus či preference. Proces funguje stejně u barokní fugy jako u refrénu popové písně.
Proč zrovna dur
Otázka, kterou si položí každý, kdo pozoruje reakci mozku na Mozarta versus Haydna, zní: Záleží na tónině? Tady je namístě opatrnost – jednoduchá rovnice „dur je radost, moll je smutek“ je zjednodušení, na které upozorňují jak neurovědci, tak muzikologové. Tónina samotná emoci napřímo nekóduje. Záleží na kulturním zvyku, kontextu skladby i na tom, co už posluchač za život slyšel. Co ale roli hraje spolehlivěji, je předvídatelnost harmonie, tempo a to, jak moc skladba pracuje s napětím a uvolněním. Mozartova sonáta má vysoce pravidelnou strukturu a relativně jednoduchou, dobře předvídatelnou harmonii. Právě tahle „čitelnost“ může mozku umožnit synchronizovat se s hudbou natolik, že to zklidní i elektrickou aktivitu, která je u epilepsie rozladěná. Brněnský tým sám opakovaně upozorňoval, že jde spíš o kombinaci tempa, struktury a emočního zapojení posluchače než o magii jedné tóniny.
Co na to říká mozek
Českou stopu zanechal ve výzkumu vztahu mozku a umění i pražský neuropatolog František Koukolík. V knize Lidství se ptá, kde v mozku „sídlí“ hudba. Dochází k závěru, že nikde a všude zároveň, že jde o jednu z nejkomplexnějších činností, jakou lidský mozek vůbec umí. Propojuje totiž sluch, pohyb, paměť, jazyk i emoce.
Na práci profesora Rektora navazuje mimo jiné neuroložka Irena Rektorová, letos zvolená prezidentkou Evropské neurologické akademie. Testuje také, jestli podobný efekt funguje i u dalších neurologických diagnóz, od Parkinsonovy choroby po následky mozkové mrtvice.
Proč poslouchat D-dur
Věda netvrdí, že poslech Mozarta vyléčí epilepsii nebo že poslech naší stanice z vás udělá génia. Co ale desítky nezávislých studií potvrzují docela spolehlivě, je, že pravidelný a soustředěný poslech hudby, kterou máte rádi, snižuje hladinu kortizolu, zlepšuje náladu a u lidí s demencí dokáže otevírat vzpomínky, k nimž se v rámci běžné každodenní rutiny nedostanou. Můžeme tak hovořit o mocné hudební terapii.
