Rozhovor s dirigentem Liborem Peškem

1. červenec 2013

Osmdesátiny českého dirigenta Libora Peška se staly příležitostí připomenout několik desetiletí jeho zásadního, i když neagresivního uměleckého a lidského působení v českém i zahraničním hudebním životě. Jeho krédem je, že dirigent má být především přítelem hudebníků, že má hudební problémy víc předkládat k uvážení, než vnucovat svůj pohled na ně.

Libor Pešek (narozen 22. 6. 1933) založil a v 60. letech řídil dechový soubor Komorní harmonie, později založil Sebastian orchestr a několik let působil u Severočeského symfonického orchestru v Teplicích. Roky 1969 až 1978 strávil jako šéfdirigent v Nizozemsku – u Frysk Orkest v Leeuwardenu a poté u orchestru v Enschede. Významné bylo místo šéfdirigenta Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích, dnes Komorní filharmonie Pardubice, kde setrval do roku 1977. V roce 1981 byl Pešek angažován na vedoucí dirigentské místo ve Slovenské filharmonii, ale dal výpověď, když bylo jasné, že má jako šéfdirigent přijít sovětský umělec. V letech 1983 až 1991 byl vedle Václava Neumanna druhým dirigentem České filharmonie. V roce 1987 dostal angažmá šéfdirigenta Královské liverpoolské filharmonie a v Británii působil deset let. Nyní je už několik let v čele Českého národního symfonického orchestru.

02914796.jpeg

Peškova osobnost přitahuje určitým přesahem, necítí se být jen hudebníkem. Jak kdysi řekl, hudba je pouze jedním aspektem celistvého dobrodružství lidského ducha a on sám je z těch, jimž hudba sama nestačí a mnohdy obdivuje více ty, kteří pronikli jinými chodbami tam, kam směřuje úsilí všech, zabývajících se uměním, totiž vědce. Podle jeho životopisce Jiřího Pilky diriguje Pešek všechna stylová období, ale nejvíc ho přitahuje hudba s mystickým nebo těžko definovatelným duchovním rozměrem. Patří tam tvorba Josefa Suka, který je je vedle Mozarta jeho velkou uměleckou láskou. Dirigent cítí u obou velmi osobitý smysl pro harmonické proměny, oba podle něj dokáží v nejneočekávanější chvíli rozprostřít závoj smutku na dosud projasněné stránky partitury.

02911334.jpeg

Prvním velkým Peškovým úspěchem bylo LP se Serenádami a Sonátami Pavla Josefa Vejvanovského. Proslulé jsou nahrávky děl Josefa Suka. Velkou část jich pořídil v Liverpoolu. V Anglii točil i komplet Brahmsových a Dvořákových symfonií. Jedinečné je podle Pilky LP Pantonu s pardubickým orchestrem. Zachycuje Mozartovu Haff nerovu symfonii a Šostakovičovu Symfoniettu pro smyčce a tympány. Řadu nahrávek vytvořil Pešek v Bratislavě se Slovenskou filharmonií, ale natáčel i v Praze. Zvláště na začátku umělecké dráhy odvážně prosazoval díla svých současníků, zejména Jana Klusáka, jehož tvorba v období totality nebyla představiteli komunistického režimu vítána.

Libor Pešek dovede hovořit a debatovat o nejrůznějších nehudebních tématech, napsal Jiří Pilka do Magazínu Klubu Vltava. Velice mnoho čte, má důvěrný vztah k buddhismu, dovede neotřele a originálně formulovat odpovědi zvědavým novinářům. Navzdory věku je dynamický, vyzařuje kladnou energii, má rád život a jeho nejrůznější stránky, od přírody až po lidské vztahy. Má i smysl pro humor. Ví se i o jeho citlivém vztahu k přírodě, zvláště jihočeské, kde často pobývá. Libor Pešek je podle Jiřího Pilky „podivuhodným člověkem a umělcem, který nám byl nabídnut, abychom v jedné z mnoha krystalických podob chápali krásu života“.

autor: Petr Veber
Spustit audio