Rusalka režiséra Heřmana v Národním divadle je jiná, rozhodně ne pohádková
"Rusalka je dramatem cesty za poznáním," deklaroval svůj přístup k Dvořákově dílu šéf operního souboru Národního divadla a režisér nové inscenace Jiří Heřman. Premiéru dirigoval 13. května v rámci festivalu Pražské jaro Jakub Hrůša.
Heřmanův názor na tuto operu charakterizují i jeho další slova: "V Rusalce se pro mne setkávají dva světy: svět nadpřirozených bytostí, chcete-li posmrtných duší, a svět lidských bytostí, který v sobě nese tíhu lidského nesmíření a vnitřního nevyrovnání," uvedl v předpremiérovém rozhovoru. Jak dodal, o pohádkových kulisách nikdy nepřemýšlel.
Rusalku skutečně neinscenoval jako lyrickou pohádku, jak zní její podtitul uvedený i v tištěném programu, ale jako jakési mystické psychologické drama. Tedy zcela jinou a jinak - nic pro děti. Heřmanův princip hledat v operách hluboké duchovní významy a sugestivními režijními, scénografickými, choreografickými a světelnými prostředky je ozřejmovat, se ovšem k tomuto dílu hodí jen zčásti. V téměř čtyřhodinovém představení je tentokrát pomalých pohybů a temné abstrakce až příliš a to, co fungovalo u Brittenovy duchovní opery Řeka Sumida, je zde místy trochu mimo.
Marii Haan se daří v titulní roli dobře, nicméně jímavost v hlase nemá. Tenorista Aleš Briscein je čím dál lepší, snad se příliš nepřepíná. Výborní byli mladí pěvci - Štefan Kocán, Adam Plachetka i trojice lesních žínek. Hrůšův úkol, udržet v souladu s režií tempa co možná nejvíc mysticky rozvážná, naráží v kráse zvuku na limity orchestru.
V prvním dějství je jedinečný jazyk Jiřího Heřmana, jinak pozoruhodného režiséra, ještě zajímavý: sošné náznaky, abstraktní scéna, náročný světelný design, tanečníci umocňující závažnost a zatěžkanou strohost dění; ve druhém dějství režijní názor začíná místy popuzovat a ve třetím možná až nudit. Hudba a text jsou v Rusalce vykládány nově a v mnohém logicky; nevadí ani propojení Ježibaby a Cizí kněžny v jednu ženu, vadí však, že je psychologizování přes míru, vadí přílišná vnitřní rozervanost postav i výstřelky jako vyzývavé chování, které má předepsané Dagmar Pecková ve zmíněné dvojroli zlé a neuspokojené ženy. Rusalka je naopak vnitřně sympaticky čistá osoba. Otázka, kdo je vlastně Vodník, zůstává však mimochodem nezodpovězena.
