Sardinie - Poslední hrst země
Když se řekne Sardinie, většina čtenářů si nejspíš představí zemi zalitou sluncem, stovky bělostných pláží, a řady luxusních apartmánů, kde se sjíždí smetánka z celé Evropy. Ano, to vše je na tomto středomořském ostrově k nalezení. Ovšem nutno dodat: nejen to.
Různými turistickými klišé jsme ovlivňováni neustále a netýká se to pouze vyhledávaných destinací. Regiony, které se léto co léto objevují v hledáčku teplomilných Evropanů, jsou však takovouto deformací postiženy snad nejvíce. Podle plakátů cestovních kanceláří by se dalo usuzovat, že žijí pouze díky přítomnosti hotelových komplexů a ochotě místních obyvatel sloužit těm, pro které je dovolená u moře odměnou za rok naplněný povinnostmi.
Z části to samozřejmě platí, neboť turistika se chtě nechtě stává stále silnější složkou středomořské ekonomiky. Pod její zábavní slupkou však existuje i všední život odpoutaný od náporu, které tato oblast zažívá během několika letních měsíců. A objevovat tento obyčejný život je snad to nejzajímavější, co můžete při cestě do středomoří zažít.
O to jsem se při své studijní cestě na Sardinii pokoušel i já. Na ostrově jsem strávil řadu měsíců a kromě jeho hlavního města Cagliari a turistických oblastí jsem navštívil i méně frekventovaná místa. Během svého pobytu jsem natočil mnoho hodin zvukových materiálů. Od rozhovorů s místními obyvateli, přes názory příchozích až po záznamy podmanivé hudby, kterou se může pyšnit sardinská lidová kultura.
Z toho všeho jsem pro cyklus Ztráty a nálezy vybral témata, která odpovídala jeho zadání - tedy nacházet styčné plochy, kde se setkává kultura česká s kulturou zahraniční; v tomto případě s kulturou sardinskou či šíře jihoevropskou. Rozhlasový dokument s názvem Poslední hrst země nemá ústřední postavu, důležitých aktérů je zde více. Je to jakýsi řetízek mých nálezů českých stop na Sardinii, při kterých jsem se snažil poodhalit i ztráty, které jejich strůjci během svých životních cest a přesunů utrpěli. Ať to byla česká herečka, která se na středomořsky ospalou Sardinii odstěhovala z rušné a kulturně kypící Prahy, italský kněz, jenž zde zakotvil po svém několikaletém angažmá v Plzni a nebo cagliarský filmový archivář, který dodnes vzpomíná na filmy tzv. české nové vlny, všichni pro mě byli významnými nálezy v procesu pátrání po "českém živlu" v tomto koutu světa.
Kulturní styky česko-sardinské byly sice v minulosti minimální, ale o to zajímavější je seznamovat se s nimi. Navíc Sardinie pár let patřila i pod střechu nám důvěrně známé rakouské monarchie, takže něco společného lze nalézt nejen v té osobní, ale i všeobecné historii.
