Scarlatti & Traetta: Velikonoční duchovní skladby v podání Collegia 1704 a Collegia vocale 1704

Pašije je výraz odvozený z latinského passio (utrpení), v přeneseném významu se jedná o vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Jako takové mají pašije své stálé místo v křesťanské liturgii - místo obvyklého čtení evangelia se na Květnou neděli a na Velký pátek pašijový příběh více či méně dramaticky předvádí či ztvárňuje. Někdy takové ztvárnění mívá nebo mívalo i hudební podobu, a z této tradice postupně vyvstal samostatný hudební žánr pašijí.

Hudebně vzato neznamenají tedy pašije už ani "utrpení" ani "vyprávění", nýbrž je to skladba, v níž je zhudebněn text o utrpení Ježíše Krista, buď doslovně podle evangelia nebo parafrázovaně. Nejznámější jsou pašijová zpracování od Johanna Sebastiana Bacha, který zhudebnil textové předlohy všech čtyř evangelií - Matoušova, Markova, Lukášova i Janova. K vrcholům žánru patří i pašije od Bachova předchůdce Heinricha Schütze. Pašijové kompozice vznikají ve 20. století (připomeňme Řecké pašije Bohuslava Martinů) a dodnes, a dodnes také hudebníci zaměření na interpretaci staré hudby oživují pašijové skladby dávných mistrů. Pašije podle Jana od Alessandra Scarlattiho čekaly 250 let na své novodobé provedení, k němuž došlo v roce 1952 ve Spojených státech.

Dílo je psáno v duchu dobových konvencí praktikovaných v katolické liturgii: evangelista vydává své recitativní svědectví za doprovodu continua, hudba nám stylem připomene Carissimiho či Monteverdiho. Střídmý doprovod smyčců slyšíme pouze, když promlouvá Kristus, v několika čtyřhlasých sborových částech a v mimořádně významných okamžicích, například ve scéně s Jidášem nebo ve chvíli Ježíšovy smrti. Text je v latině, role evangelisty je svěřena altu.

Collegium 1704|foto: Collegium 1704, Hasan El-Dunia

Kromě Scarlattiho Pašijí podle Jana uvedly soubory Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 na svém únorovém koncertě ještě Stabat mater od Tommasa Traetty. Tedy zhudebnění dalšího textu, který je neodmyslitelně spjat s Velikonocemi, protože text této sekvence pojednává o žalu matky nad ztrátou syna, jehož oplakává pod křížem. Tommaso Traetta žil v 18. století a byl to především operní skladatel. Toto jeho zaměření se promítá i do stylu Stabat mater pro soprán a alt sólo, sbor, smyčcový soubor a varhany. Autor příliš nerozlišuje mezi hlasy vokálními a instrumentálními, skladba náleží do okruhu neapolské tradice, do jejíhož polyfonního základu pronikají od 40. let 18. století už i prvky tehdejší hudební moderny.

Skladby se soubory Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 nastudoval jejich umělecký vedoucí Václav Luks, v sólových partech uslyšíme Julii Böhmeovou, Huga Oliveiru, Anetu Petrasovou, Isabel Jantschekovou, Václava Čížka a Jaromíra Noska.