Svět Miroslava Zikmunda
Stačilo 60 let a svět domorodců, který znal Miroslav Zikmund, je jiný. Jen sednout v Praze na letadlo a takřka za pár hodin jste kdekoliv na světě. I tak v něm ale těžko najdete Jurije Gagarina, kterého Zikmund s Hanzelkou ve své Tatře napájeli plzeňským pivem. Svět, který zachytili v téměř 150 dokumentárních filmech a 15 knihách, je minulostí. Zikmund to ví. Je totiž s tím "svým" světem nadále v kontaktu.
Legendární cestovatel vzpomíná na přírodní lidi z doby kamenné, kteří tehdy neuměli číst ani psát. Když Hanzelka se Zikmundem vytáhli fotoaparát, chovali se domorodci zcela přirozeně, neboť ještě nevěděli, co ta věc umí. Nebyli tak "civilizovaní" jako Afričané, "kteří, když jsme vytáhli kameru nebo fotoaparát," vzpomíná Miroslav Zikmund, "tak připažili a stáli tam jak ti panáci. V Jižní Americe se lidé chovali jako bychom tam nebyli, bylo to úžasné," vybavuje si Zikmund a radostně mu jiskří v očích, když vzpomíná, jak si zapisovali do bloků šuárské výrazy a pak působili jako šamani, když ze svého improvizovaného slovníčku skládali věty.
"Oni na nás zírali, poněvadž jsme najednou mluvili jejich jazykem a přitom nehleděli z očí do očí," vzpomíná cestovatel na to, co prožil před více než 55 lety. Bylo to v oblasti do níž nedávno jeli manželé Šimkovi.
Přijeli do Zlína a Miroslavu Zikmundovi předložili list papíru, který ho přímo omráčil. Byl to text ve španělštině vytištěný na počítači: "Pozdrav panu Zikmundovi od předsedy Sdružení šuárských krajových sdružení."
Miroslav Zikmund přiznává své rozporuplné pocity. "Na jednu stranu šťastný, že jsem se dožil tohoto okamžiku a zároveň nešťastný, protože jsem si říkal: stačí pouhých 50 let a příští generace už nebude vůbec vědět, že tam někdy žili nějací Šuárové."
Dokument o Miroslavu Zikmundovi vznikal pět let. Natáčení začalo společným poslechem mnoha minut nahrávek, natočených před mnoha lety v Indonésii, Japonsku a Sovětském svazu. Skončily v archivu a nikdy nesměly být odvysílány. Miroslav Zikmund je slyšel poprvé po 40 letech a znovu se mu před očima objevovaly polozapomenuté obrazy. I když. . .
. . . v jeho případě o nějakém zapomínání nemůže být řeč. Systematik Zikmundova typu, celoživotně budující ohromný archiv cestovatelské dvojice, byl na natáčení vždy perfektně připraven. Na stole před ním ležely zažloutlé lístky, které s ním sjezdily exotické země.
Úhledným písmem na něm jsou poznámky, které zapisoval černovlasý mladík a dnes je drží vrásčitá ruka bělovlasého muže, který vypráví jakoby se vrátil teprve včera. Přívětivý, stále uprostřed nikdy nekončící práce na korekturách dalších textů, uspořádání archivu. O svých úspěších i prohrách hovoří otevřeně. Však toho za 88 let života prožil tolik, kolik by stačilo na několik dalších životů - málem zahynul v pouštních dunách Afriky, filmoval jedno z nejnebezpečnějších přírodních divadel - výbuch sopky, zažil vzestup a slávu i politikou řízený odchod do ústraní a opětovný návrat.
To vše poznamenalo i jeho soukromí: rozpad manželství, narušený vztah se synem - který se rozhodl v dokumentu poprvé veřejně vystoupit. Při pohledu zpět by Miroslav Zikmund měnil máloco. Je to muž, který hledí před sebe. Je to moudrý cestovatel.
Hodinový dokument o Miroslavu Zikmundovi vysílá Český rozhlas 3 - Vltava 19. září 2007 v 22:00 hodin.
