Verdiho Requiem s Berlínskými filharmoniky
3. května ve 20:00 vysíláme slavné Requiem Giuseppe Vediho pod taktovou Daniela Barenboima.
Giuseppe Verdiho hluboce zasáhla smrt italského literáta a také senátora Alessandra Manzoniho (1785-1873), kterého si nesmírně vážil. Oba byli příslušníky národně osvobozeneckého hnutí Risorgimento usilujícího o sjednocení Itálie. Památce Alessandra Manzoniho jako uctívané osobnosti italského národa a názorově spřízněného přítele věnoval Verdi své Requiem.
Verdiho Requiem patří spolu s kompozicemi W.A.Mozarta, H.Berlioze, A.Dvořáka, G.Faurého a B.Brittena mezi vrcholné kompozice svého druhu. Zhudebnění sakrálního textu nezapře v jeho případě autora komponujícího téměř výlučně hudebně dramatická díla. Téma smrti se prolíná celou Verdiho operní tvorbou, je pojímáno s hlubokou sensibilitou i dramatickou naléhavostí. Existenciální dimenzi smrti zažil skladatel navíc v poměrně mladém věku, kdy ještě ne třicetiletý ztratil během dvou let obě své děti i manželku. Verdiho zkušenost se sakrální hudbou se vztahuje k jeho chlapeckému věku, kdy ve venkovském kostele rodné obce Le Roncole získával první hudební vzdělání, hrál při bohoslužbách na varhany a psal první duchovní kompozice. V dospělém věku se ale církevnímu prostředí vzdálil a víceméně se nepředpokládalo, že by oslavovaný operní skladatel s velice početnou a úspěšnou tvorbou obrátil ještě pozornost k religiózní inspiraci.
Když ale roku 1868 zemřel Gioacchino Rossini, který byl ve své vlasti populární ikonou, vyzval Verdi své kolegy, přední italské skladatele, aby se na výraz úcty ke svému velkému současníkovi podíleli na společném zkomponování Messa per Rossini. Ušlechtilý záměr se ale nepodařilo naplnit a k provedení společného díla nakonec pro nejrůznější problémy nedošlo. Rozhořčený Verdi svou část Libera me odložil a na rady přátel, aby z tohoto základu sám vytvořil celou mši, namítal, že „mší za zesnulé je už tolik, že je zbytečné přidávat k nim ještě další...“
Nicméně když zemřela další velká osobnost italské kultury – oblíbený a oceňovaný literát Alessandro Manzoni, Verdi svůj názor změnil. Oba pojilo přátelství naplněné vzájemným respektem k jejich umělecké tvorbě. Verdi obdivoval Manzoniho historický román I promessi sposi (Snoubenci) a velice oceňoval literátovu angažovanost v hnutí Risorgimento. Po Manzoniho smrti navštívil Verdi starosu Milána a navrhl, zda by město nepodpořilo provedení Requiem na paměť slavného literáta. Návrh byl přijat a nové dílo mělo zaznít o rok později jako připomenutí Manzoniho smrti. Verdi se pustil do práce, přičemž do nové kompozice zahrnul již dříve vytvořenou část Libera me. Po mnoha zkušenostech z prací pro operní jeviště přistoupil k tématu jako dramatický tvůrce. Byl fascinován mnohotvárností obrazů smrti, jak je líčí středověká strofická sekvence, která je textovým základem Requiem. Jeho tvůrčí fantazii zvlášť přitahovala apokalyptická vize děsu posledního soudu v části Dies irae, se kterou kontrastuje pokorná prosba za odpuštění a spasení v závěrečném textu Libera me. Dílo bylo poprvé provedeno za řízení skladatele 22.května 1874 v milánském dómu pod titulem Messa da Requiem per l´anniversario della morte di Alessandro Manzoni.
Ve vysílání stanice D-dur uvedeme záznam provedení, které se konalo 11. března 2022 v sále Filharmonie v Berlíně. Sólisty jsou Susanne Bernhard (soprán), Marina Prudenskaja (mezzosoprán), Michael Spyres (tenor), Tareq Nazmi (bas), spoluúčinkuje Berlínský rozhlasový sbor, hrají Berlinští filharmonikové, dirigentem je Daniel Barenboim.
