Vojtěch Matyáš Jírovec

Ve své době mimořádně úspěšný skladatel a dirigent, který sehrál významnou roli ve vídeňském hudebním prostředí prvních desetiletí 19.stol. Sám se prohlašoval za německého skladatele a své jméno užíval v podobě Adalbert Gyrowetz, tak je uváděn i v zahraničních encyklopediích a vydáních hudebnin.

Vojtěch Jírovec pocházel z Českých Budějovic, jeho otec byl regenschorim místního dómu. V rodném městě získal základy hudebního vzdělání, brzy vystupoval na veřejnosti jako houslista a zastával varhanickou praxi. Jeho tvořivý přístup k hudbě se projevil prvními drobnými kompozicemi – serenádami, církevními skladbami i smyčcovými kvartety.

Po studiích na piaristickém gymnasiu v Českých Budějovicích odešel Jírovec do Prahy na studia práv. I když univerzitu předčasně opustil z důvodu nedostatku financí, měl poměrně dobré vzdělání, které mu společně se znalostí několika jazyků v budoucnu usnadňovalo pohyb v nejvyšších společenských kruzích a dovolilo mu zastávat funkci sekretáře a později i tajemníka v diplomatických službách.

Během služby u hraběte Franze Fünfkirchena z Chlumu u Třeboně získal příležitost komponovat pro jeho orchestr skladby s větším obsazením, tehdy vzniklo postupně šest raných symfonií. Jejich úspěšné veřejné provedení v Brně posílilo sebevědomí mladého skladatele a přineslo mu doporučení brněnského hudebního mecenáše hraběte Františka Troyera, které mu zprostředkovalo vstřícné přijetí ve vídeňské společnosti.

Talentovaný a zřejmě dostatečně ambiciózní Vojtěch Jírovec se postupně dostal do nejvýznamnějších hudebních center své doby – Vídně, Neapole, Paříže, Londýna. Všude dokázal velmi rychle navázat kontakty a brzy sklízel uznání za provedení svých skladeb. Prvním úspěchem teprve dvaadvacetiletého Jírovce bylo uvedení jedné z jeho šesti raných symfonií W.A.Mozartem v cyklu koncertů s divadelním orchestrem v sále „Mehlgrube“ (1785).

Navzdory skvělému přijetí vídeňským publikem se mladý skladatel rozhodl odejít a stal se sekretářem a učitelem hudby u knížete Ruspoliho v Římě. Během společné cesty po Itálii, byl Jírovec představen v předních šlechtických domech, v Boloni se stal čestným členem Filharmonické společnosti. Poznal řadu předních hudebníků i umělců z jiných oborů, včetně J.W.Goetha. K římskému období se váže vznik Jírovcových šesti smyčcových kvartetů (1786-87), které byly úspěšně provedeny a vydány v Paříži.

Během dvouletého pobytu v Neapoli se Jírovec zdokonaloval v kompoziční praxi u Giovanni Paisiella a Nicola Saly, byl také častým návštěvníkem v neapolských operních divadlech. Jírovcovu společenskou prestiž pozvedla po úspěšném provedení jeho symfonií audience u neapolského krále. Nicméně i tentokrát se rozhodl k odchodu - přes Milán, Janov a Marseille se dostal do revoluční Paříže. Nakladatel jeho smyčcových kvartetů Jean-Jérôme Imbault od něho odkoupil hotové symfonie i další smyčcové kvartety a objednal nové skladby.

V říjnu 1789 odjel Vojtěch Jírovec do Londýna, kde jej předcházela úspěšná provedení jeho děl. Na další symfonie dostal objednávku od pořadatele proslulých veřejných koncertů v sále Hannover Square Johanna Petera Salomona. Získal si rychle přízeň Angličanů a jako skladatel byl velice vážený. Díky své umělecké autoritě a společenským kontaktům dokonce napomohl J.Haydnovi po jeho příjezdu do Londýna (1791) k navazování kontaktů v místní společnosti.

Objednávka na operu Semiramis pro nově postavené divadlo Odeon nepřinesla kvůli požáru, který do základu zničil vše, očekávaný úspěch. Jírovec opustil Londýn, přes Brusel, Paříž, Drážďany, Prahu a České Budějovice se po osmi letech vrátil do Vídně. Rychle oživil bývalé kontakty, přijímal objednávky na nová díla, těšil se z úspěchů i přízně nakladatelů.

Navzdory skladatelským úspěchům přijal Jírovec nabídku armádního vyslance hraběte ze Sickingenu a stal se jeho koncipistou pro vojenské a diplomatické záležitosti. Brzy po přeložení úřadu do Mnichova a Schwetzingenu požádal ale o propuštění a vrátil se do Vídně, kde mu bylo nabídnuto místo vicekapelníka Dvorních divadel (1804) s povinností složit a provést každoročně novou operu a balet.

S tím byla spojena zásadní změna v žánrovém zaměření Jírovcovy tvorby. Zatímco do té doby psal především symfonie a komorní skladby, v následujícím období převažuje zcela tvorba pro divadlo. Díla byla úspěšná a dočkala se provedení i v jiných evropských městech včetně Velké opery v Paříži, pro divadlo La Scala napsal operu k příležitosti příjezdu arciknížete Rainera – Il finto Stanislao.

Roku 1831 odešel Jírovec do výslužby a ačkoli stále komponoval, jeho skladatelská sláva, založená hodně na dobovém vkusu, postupně pohasínala. Na sklonku života napsal Vlastní životopis Vojtěcha Jírovce, který je zajímavou subjektivní výpovědí i dokumentem o hudebním dění své doby (vyd.Vídeň 1848, Praha 1940).

Jírovec je reprezentantem poslední vlny českých hudebních emigrantů působících ve Vídni. Navzdory proklamovanému němectví, jsou patrné v řadě jeho děl zejména raného období typicky české prvky. Výrazem jeho vazby k českému prostředí a zřejmých sympatií k procesu národního obrození byly písně na české texty psané pro Věnec zpěvů vlasteneckých vydaný Františkem Škroupem (1843). Množství děl, které Vojtěch Jírovec napsal je zcela mimořádné – 28 oper, 40 baletů, na 60 symfonií, koncertantní skladby, 19 mší, desítky smyčcových kvartetů, klavírních trií, klavírních sonát a písní.

Ve své době byl mimořádně úspěšný a nepochybně dokázal využít všechny příležitosti, které se mu nabízely. Jeho poměrně konzervativní estetické názory ale bránily progresivnějším kompozičním východiskům. I když svým způsobem jistě přispěl k formování základu, ze kterého vyrůstala romantická tvorba – zejména v oblasti opery a baletu, většina děl se postupem času dostala na okraj zájmu. Jírovec byl vzácně sebekritický, zřejmě si uvědomoval limity svého nadání a sám připouštěl, že na jeho mimořádné, ale dobově omezené slávě měly podíl i příznivé okolnosti a štěstí.

Tematický katalog děl V. Jírovce sestavil americký muzikolog John A.Rice (1982).

Autorka: Dagmar Henžlíková