Výročí 2010: Fryderyk Chopin (200 let)

1. březen 2010

V roce 2010 si světová kulturní veřejnost připomíná 200. výročí narození polského básníka klavíru Fryderyka Chopina. Narodil se 1. března 1810 v Železowé Woli u Varšavy a zemřel 17. října 1849 v Paříži. Organizace UNESCO vnímá roky 2009-2010 jako tematicky významné chopinovské dvouletí, které bylo zahájeno v Praze ve svatovítské katedrále 17. října 2009 vystavením Chopinovy posmrtné masky v Thunovské kapli a provedením Chopinovy oblíbené skladby, která se mimo jiné hrála na jeho pohřbu před 160 lety v pařížském chrámu Sainte Madelaine. Bylo to Mozartovo Rekviem.

Čeští přátelé

Pokud znáte Chopinovu korespondenci, neobjevuje se v ní pouze melancholie, způsobená těžkým plicním onemocněním, ale také zvláštní smysl pro humor a racionální nadhled nad vším, co hudebníka obklopovalo. Dokázal se smát i vlastnímu neštěstí, a to ho myslím spojovalo s českým Švejkem, který si uměl poradit v každé, i té nejtragičtější situaci.

Zamýšlíme-li se nad tím, proč je Fryderyk Chopin tak blízký českému živlu, najdeme jednoduchou odpověď: byli to čeští učitelé a přátelé, kteří formovali jeho názor na svět a hudbu. Především to byl jeho klavírní pedagog Vojtěch Živný (žák Mozartova přítele Jana Křtitele Kuchaře), který ovlivnil jeho hudební názory v letech 1816-1822. Už v osmi letech nechal Chopina ve Varšavě hrát za doprovodu orchestru klavírní koncert Vojtěcha Jírovce. Pak tu byl další Čech, původem ze Slezska - Józef Elsner, který působil jako ředitel varšavské konzervatoře a Chopina vyučoval hudebněteoretické předměty. Ve Varšavě se budoucí hvězda setkala s dalším českým rodákem a Tomáškovým žákem - Vilémem Václavem Würfelem, který ho učil také hrát na varhany.

Chopinova posmrtná maska vystavená v katedrále sv. Víta

V průběhu svého života potkal Chopin řadu dalších Čechů. Byli to klavíristé Josef Javůrek a Leopold Eustach Čapek, v Paříži pak Antonín Rejcha. Velmi přátelský vztah měl k pražskému rodákovi Josefu Dessauerovi, jemuž věnoval dvě polonézy op. 26. Při vídeňském pobytu se pak stýkal s českým houslistou Josefem Slavíkem, který byl o čtyři roky starší a který byl pro svou schopnost zahrát na jeden smyk 96 staccatových not označován za českého Paganiniho. Vzorem v klavírní hře byl Chopinovi bratislavský rodák Johann Nepomuk Hummel.

Životní láska a hoře

Fryderyk Chopin navštívil české země celkem pětkrát. Zdá se to možná paradoxní, ale pro něho znamenaly prostor svobody, kde se mohl bez obav setkávat se svými polskými přáteli a příbuznými. Nejvýznamnější pobyty u nás byly dva. V roce 1835, v době už své pařížské emigrace, přijel v polovině srpna do Karlových Varů, kde na něho čekali rodiče v penzionu U Zlaté růže. Na cestě zpět se zastavil na děčínském zámku hraběte Františka Antonína Thuna. Pro jeho dceru Josefinu Thunovou-Hohensteinovou zkomponoval 15. září téhož roku slavný Děčínský valčík As dur op. 34 č. 1 a zapsal ho mladé hraběnce do památníku. Říká se však, že je to hudební portrét jeho životní lásky Marie Woldzińské.

S ní a její rodinou se setkal o rok později v létě v Mariánských Lázních. Do knihy lázeňských hostů se zapsal jako majitel nemovitostí v Paříži. Bydleli společně v penzionu U Bílé labutě. Zde šestnáctiletá Marie namalovala portrét šestadvacetiletého Chopina. Pokud ho srovnáme s daguerrotypií (jednou z prvních fotografií vůbec) z posledního roku skladatelova života, není si moc podobný. Ale musíme si uvědomit, že mezi těmito milníky skladatelova života uplynulo třináct let. Námluvy se přes zasnoubení nepovedly. Pro Mariinu aristokratickou matku byl Chopin přece jen chudý hudebník, navíc s těžkou, v té době nevyléčitelnou plicní chorobou. O jejich upřímně krásném a čistém vztahu se dochovalo jedno významné svědectví. U skladatelova úmrtního lože se našel svazeček dopisů převázaný modrou stužkou. Je na nich Chopinovou rukou připsáno Moja bieda, což v češtině znamená Moje hoře. Byly to listy plné lásky, které mu poslala Marie Woldzińská.

(kráceno)

autor: Ivan Ruml
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.