Vzpomínka na Ilju Hurníka
V sobotu 7. září se ve věku nedožitých 91 let uzavřel život skladatele a pianisty, ale také spisovatele Ilji Hurníka, nestora tuzemské umělecké scény, který sféru klasické hudby nepřehlédnutelně přesahoval do sféry literární. Stanice Vltava připomíná jeho odkaz i několika vpomínkami kolegů, se kterými pracoval.
Luboš Stehlík
šéfredaktor Magazínu Vltava,
šéfredaktor časopisu Harmonie
Můj vztah k české moderní, nebo chcete-li soudobé artificiální hudbě posledních padesáti let je ambivalentní. Hodně jsem ji musel poslouchat nebo provádět a nebylo to vždy radostné nebo dokonce příjemné. Za tu dobu se nahromadily metráky autografů, ale jen o zlomku lze napsat, že má punc nadčasovosti. V tomto zlomku mám pak své favority. Ke jménům Miloslav Kabeláč, Petr Eben, Luboš Fišer či Klement Slavický jsem vždy řadil Ilju Hurníka. S jeho dílem jsem se podrobněji seznamoval v druhé polovině 80. let, kdy jsem v Editiu Supraphon redakčně zajišťoval vydání několika jeho knih. V té době jsem vyhledal téměř všechny dostupné nahrávky jeho hudby a studoval jsem některé jeho partitury. Jejich étos a hudební kvality si mě získaly a obdiv a respekt, jenž prověřil čas, zůstal. Říkává se, že je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Myslím, že profesor Hurník byl jak povolán, tak i vyvolen. Jeho moudrost a autorita bude naší kultuře chybět. Jsem však přesvědčen, že naštěstí i díky stanici Vltava se bude ještě dlouho hrát, vysílat a číst.
Jak jsme natáčeli s Iljou Hurníkem
Markéta Jahodová
režisérka
Po zazvonění řeklo mluvítko domovního telefonu vesele „Hurník!“ a vzápětí to zabzučelo. Pan autor už stál u otevřených dveří bytu a vítal mě. Ohlížela jsem se po místě, kde odložím zuté boty. „Ne ne, tohle my nepěstujeme.“ - Po několikeré návštěvě jsem od tendence zouvat se upustila.
V útulné pracovně mě usadil do starožitného křesílka, nalil kávu, zapálil si nezbytnou dýmku a pracovní porada mohla začít. „Víte, paní Markétko, on je ten Sherlock Holmes vlastně velice nešťastný. Detektiv je proslavený, jenže on by chtěl být daleko víc houslovým virtuosem; jeho hra je ale mizerná.“ (Čeština Ilji Hurníka byla díky slezskému původu přirozeně půvabně spisovná.) - A příště: „Víte, paní Markétko, ten Ryba napsal tolik skladeb, ale hraje se jen Hej mistře. Jak k tomu přijde? - Toho by měl hrát Petr Kostka, co myslíte?“ – „Víš, Markétko…“ (k posledku mě poctil tím, že jsme „paní“ vynechali, já mu říkala Iljo a tykali jsme si) ...“ na toho zneuznaného profesora bych si představoval Josefa Somra, co říkáš? - Na klavír zahraju úplně jednoduché dva tóny, jak to ten chlapec zkouší ta tá – a pak jistěji a jistěji – a profesor září – konečně má žáka!“
Velmi rád chodil do natáčecích frekvencí. „Tady už nemusím nic dělat, jen se dívám a odpočívám,“ liboval si. Nebylo to tak docela pravda. Když hrál scénické předěly - jeho paní usedla ke klavíru často s ním – stal se z přísedícího rázem aktivní profesionál. Svoje hry si nechával nahrát, doma pořádal slavnostní poslechy a nikdy mi nezapomněl sdělit, jak dopadlo rodinné hodnocení. Tedy pokud mi mohlo udělat radost.
Při posledním natáčení ho zvukový mistr Roman Špála posadil k mixážnímu pultu a vyfotografoval. Možná měl hudební skladatel, pedagog, klavírista, spisovatel Ilja Hurník profesi rozhlasového autora jen jako doplňkovou odpočinkovou činnost. Do rozhlasu však patřil a ve svých hrách patřit bude – jak dokládá i přiložený snímek.
Na Ilju Hurníka vzpomíná také dlouholetá rozhlasová redaktorka Stanislava Střelcová: