Antonín Rejcha a jeho paměti
Z Rejchových pamětí čteme a jeho hudbu posloucháme na D-dur 8. března 8:00-12:00.
Antonín Rejcha, za kterým se vydáme na stanici Český rozhlas D-dur, nebyl jen skladatelem, ale také uznávaným hudebním teoretikem a mimořádně úspěšným a vyhledávaným pedagogem. Historie jeho z počátku poněkud dobrodružného života je dobře známá: narodil se 26. února 1770 v Praze na Starém městě, otec brzy zemřel, matka se znovu provdala. V jedenácti letech utekl z domova. Nejprve k dědečkovi do Klatov. Ten ho po nějakém čase poslal ke strýci Josefu Rejchovi, který působil jako violoncellista v kapele hraběte Wallersteina ve Švábsku. Tam se mladý Rejcha naučil nejen hrát na několik nástrojů, ale také zpěv a němčinu a francouzštinu. Strýc měl totiž za manželku Francouzsku a ta synovce jazykově vybavila na jeho další dráhu. Stejně jako Josef Rejcha se Antonín stal v Bonnu členem dvorního kurfiřtského orchestru. Tam hrál na violu i mladý Beethoven a odtamtud se datovalo jejich přátelství. Společně navštěvovali přednášky matematiky a filosofie na bonnské univerzitě a hudbě je vyučoval Christian Gottlob Neefe. Rejcha sám se pak vzdělával v hudební teorii.
V roce 1794 se Rejcha přesunul před francouzskými vojsky z Bonnu do Hamburku, po pěti letech přesídlil na tři roky do Paříže a odsud se vypravil do Vídně. Strávil tam sedm let a dobře zapadl do tamní společnosti. Stýkal se a konzultoval svá díla s Haydnem, habsburský dvůr mu přál a poznal ve Vídni mnohé skladatele - ať už to byl Cherubini, nebo Salieri a Albrechtsberger, u kterých spolu s Beethovenem a mladým Schubertem studovali.
Roku 1808 se Rejcha vráti do Paříže, tentokrát natrvalo. Za deset let se oženil s Francouzkou Virginií Enaustovou a v roce 1829 získal francouzské státní občanství. To už byl dvanáct let profesorem skladby na pařížské konzervatoři. Žáků a úspěšných měl mnoho, k těm nejslavnějším patřili Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod, Georges Onslow a soukromě u něho studoval Ferenc Liszt. Rejcha byl také významným hudebním teoretikem, uznávaným po celé Evropě. Za své dílo byl v roce 1835 vyznamenán Řádem čestné legie a stal se členem Francouzské akademie věd a umění.
Zemřel v Paříži 28. května 1836 ve věku 66 let a byl pochován na hřbitově Père-Lachaise.
Tolik slovníkové heslo, ale jinak se Rejcha představí sám, prostřednictvím svých Pamětí, Zápisků o životě a díle, které čte Rudolf Pellar. Pro rozhlas je před lety připravil Stanislav Ondráček, který má obrovskou zásluhu na znovuoživení několika Rejchových velkých vokálně instrumentálních děl. Provázet nás budou Rejchova Tria pro 3 lesní rohy, která natočili Zdeněk Tylšar, Bedřich Tylšar a Emanuel Hrdina. Zazní i jedna z Rejchových symfonií, Symfonie F dur z roku 1808, kdy už Rejcha mířil do Paříže; a také melodram Rozloučení Johanky z Arku s vlastí. Rejcha ho komponoval ve Vídni roku 1806 na text Friedricha Schillera. Obsazení je docela kuriózní – skleněná harmonika, vypravěč a orchestr. Rejcha si velice považoval svých oper a doufal, ž čas je docení. Bohužel se tak nestalo, ale poslechneme si alespoň árii z jeho opery Saphó. A závěrem rozsáhlé Requiem.
V nedělním dopoledni se opět vrátíme do archívu, k pořadu, ve kterém Rejchovy osudy a hudbu přibližují realizátor Rejchových děl Stanislav Ondráček, dirigent Lubomír Mátl a hudební historik dr. Julius Hůlek – ten prostřednictvím své studie o hudebním klasicismu počátku 19.století ve Vídni, kdy tady Rejcha pobýval. Vše bude směřovat k Rejchově Lenoře, velkému hudebnímu obrazu o dvou dílech pro sóla, sbor a orchestr na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera, která zazněla poprvé teprve v 90. letech 20.století – a její nahrávku také na závěr uslyšíme. Zazní i samotná Bürgerova balada v přednesu Alfréda Strejčka.
