Bachovy postní kantáty

Vladimíra Lukařová|foto:Lukáš Hurník, Český rozhlas

První neděle postní

Invocavit, Vzývati mne bude a vyslyším jej (Žalm 91, 15)

Kantáta Aus tiefer Not schrei ich zu dir BWV 38, Z hlubokosti k Tobě volám, Pane

První dvě kantáty se podobají názvem i obsahem. Obě čerpají z Žalmu 130, který se čte v postu. V kantátě Aus tiefer Not schrei ich zu dir BWV 38 jej uslyšíme v Lutherově parafrázi v úvodním a závěrečném sboru.

Afektová teorie měla v praxi hudebně vystihnout cit a náladu. Bach dokázal ustálených kompozičních postupů využít s mimořádnou invencí: Z hlubokosti k Tobě volám, Pane. Bože, vyslyš mé volání. Nakloň ke mně své milostivé ucho, otevři je mé prosbě. Pohlédneš-li na hřích a nepravost, kdo může před Tebou obstát, Pane? Úvodní fuga v lomených intervalech nás vrací k renesančním mistrům typu Hanse Leo Hasslera. Ke sborovým tenorům se připojí alty, pak basy, nad nimi soprány. Slyšíme tu hudební znázornění Kristova kříže: břevno vodorovné, provázející člověka tímto světem, břevno svislé, mířící k nebesům. Zvukovou starobylost podtrhují čtyři trombóny.

Druhá neděle postní

Reminiscere, Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine (Žalm 25)

Kantáta Aus der Tiefen rufe ich, Herr, zu dir BWV 131, Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine

Při druhé neděli postní se za Bachova života četl z Matoušova evangelia příběh o Ježíšově proměnění na hoře. Očitými svědky byli tři jeho učedníci  Petr, Jakub a Jan. „A byl proměněn před jejich očima: jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a prorok Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi. Ještě nedomluvil a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil. Toho poslouchejte. Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: Vstaňte a nebojte se. Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného.“ Ježíš se tu učedníkům zjevuje v novém světle, přivádí je na práh tajemství, které přesahuje všechny jejich představy. Když chce Petr pro Ježíše a jeho nebeské návštěvníky stavět pozemský stan, dává tím najevo svou bezradnost. „Nevěděl, co by řekl; tak byli zděšeni“, dodává další evangelium Markovo. Svátek Proměnění Páně si katolíci a pravoslavní křesťané připomínají 6. srpna, současné protestantské církve o poslední neděli po Zjevení Páně. Příběh se ale může číst i v postu jako předzvěst Ježíšova vzkříšení a oslavení.

Kantátu BWV 131 Aus der Tiefen rufe ich, Herr, zu dir určil Bach pro různé liturgické příležitosti. Žalmem 130 prolíná chorál Bartholomea Ringwaldta Herr, Jesu Christ, du höchstes Gut, Pane Ježíši Kriste, Ty´s nejvyšší Dobro.
Ve srovnání s předchozí kantátou je tato komornější: tenor, bas, nevelký smyčcový orchestr, continuo hoboj, fagot. Z hlubin bezedných Tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas. Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje úpěnlivé prosby. Vrstvení sborových hlasů na slově „rufe – volám“ svíravou disonancí připomíná hudbu 20. století. Je to výkřik tažený z hlubin. Projasnění uzavře dvojité echo v úpěnlivé prosbě o vyslyšení na slovech „meines Flehens.“ Bach složil kantátu ve dvaadvaceti letech. Jeho pochopení žalmového textu je v tak mladém věku obdivuhodné.

Ve druhé části rozmlouvají sólový bas a sopránový chorál: Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? A pak zazní klíčový 4. verš 130. Žalmu: ale u Tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň. Bas doplňuje sopránový chorál: Ty, který´s trpěl na dřevě kříže, smiluj se nade mnou.

Dvě poznámky k němčině této skladby. V zrcadlových překladech textů duchovní hudby bývá nejkratší latina, následuje angličtina a další jazyky. A pak se čeká, až se vyjádří nejdelší němčina. V Bibli i v Bachově kantátě je lapidární: snažná prosba - das Flehen. Toužebné očekávání – harren. Toužebně očekávám Pána, moje duše toužebně čeká na jeho slovo, naléhavě zvolá sbor a pokračuje v sestupném chromatickém fugatu. Název kantáty vzdor současným pravidlům kombinuje číslo jednotné a množné: Aus der Tiefen. Stalo se tak dobovými přepisy. V koncertních programech v Německu se dnes můžeme setkat jen s číslem jednotným. Sbory se ale gramatikou nedají rušit a dál zpívají původní verzi.

Logo|foto:Český rozhlas

Třetí neděle postní

Oculi, Stále upínám své oči k Hospodinu (Žalm 25, 15)

Kantáta Widerstehe doch der Sünde BWV 54, Braň se přece hříchu

Třetí neděle má název Oculi podle 15. verše Žalmu 25 „Stále upínám své oči k Hospodinu, on vyprostí z osidel mé nohy“. Jednou z mála postních Bachových skladeb je kantáta Widerstehe doch der Sünde BWV 54. Má jen tři části: dvě altové árie a mezi nimi recitativ. Potvrdilo se, že žádný sbor ani další části se zřejmě neztratily a že právě takhle to Bach skutečně myslel. Slova recitativu zní nekompromisně: Ničemnost vypadá zvenku překrásně, pak ale zbyde jen žal. Navenek pozlátko, uvnitř jen stín a obílený hrob (tak nazývá Ježíš pokrytectví) a jablko sodomské. S nimi však království Božího dosáhnout nelze. Jak ostrý meč proniká hřích tělem i duší.  Obě árie působí jako hudební obdoba malířského „temnosvitu“. Bach si vystačí jen se smyčci a continuem. Žádné dechové nástroje, pouze jediný hlas -   tmavý alt se širokým rozsahem. Maďarská altistka Julia Hamari tyto nároky beze zbytku splňuje.
Kantátu uzavírá druhá árie opět s barokně expresivním textem: Kdo hřích činí, ve spolku s ďáblem jest, neb on hřích rozšířil! Kdo však zbožností pravou čelí té hordě nestoudné, ten osvobozen bývá hned! Úvodní motiv klesá v sestupné chromatice stejně jako ten, kdo propadl hříchu. Alt zde „hraje“ roli dalšího nástroje. Bachova vokálně-instrumentální fuga je prosta jakéhokoli polyfonního rutinérství.

Slavnost Zvěstování Páně 25. 3.

Kantáta Wie schön leuchtet der Morgenstern BWV, Jak krásně svítí jitřenka

Kantátu Wie schön leuchtet der Morgenstern BWV 1 určil Bach pro Slavnost Zvěstování Páně nebo také Zvěstování Panně Marii. Ohlašuje budoucí narození Spasitele. Podle Lukášova evangelia anděl Marii oznámil, že počne
a porodí syna a dá mu jméno Ježíš. Svátek byl stanoven na 25. březen, devět měsíců před Vánocemi. Většinou připadne do postního období.

Kvůli tomuto svátku jsem se vrátila do minulosti k liturgickým kalendářům za Bachova života od roku 1685 až do jeho zesnutí v roce 1750.
Bach se náhle v dávné liturgii objevil „jako na dlani“, bylo jasné, kdy a proč se k té či oné kantátě vrátil a jak ji přepracoval. Velikonoce jsou pohyblivé svátky, proto se vřazení 25. března lišilo. V letech 1701 a 1712 připadl na Velký pátek. Zaslíbení Marii o vánočním zrození Ježíše se tak ocitlo ve stejném dni jako Ježíšovo ukřižování. V roce 1731 se svátek 25. března slavil současně s Hodem Božím velikonočním. Při bohoslužbách se tudíž připomněla zvěst o Ježíšově budoucím narození současně se zprávou o jeho velikonočním zmrtvýchvstání. I tak někdy plyne liturgický rok. Skladatele pak čeká doslova rébus, Bach si s ním ale vždy chytře poradil.

Kantátu Wie schön leuchtet der Morgenstern provází „její“ chorální preludium. Natočil je varhaník Gerhard Gnann.

Kantáta Wie schön leuchtet der Morgenstern BWV 1 je radostná stejně jako zvěst o budoucím Spasitelově příchodu: Jak krásně svítí jitřenka. Synu z rodu Davidova, plný milosti a pravdy, můj králi a ženichu, prostoupil jsi celé mé srdce. Buď vyvýšen a ctěn. Do každého verše i mezihry ukryl Bach drobnou hudební jinakost. Ty, pravý Bože a Synu Marie, Ty, vyvolený králi. Jak sladké je to slovo života, po němž tak dlouho toužili otcové naši. Ani hrob a nebezpečí ani smrt nevytrhne z našich srdcí to zaslíbení betlémské, ujistí Bach posluchače v tenorovém recitativu.
Vybírám z tanečně zdobné árie v podání anglického tenoristy Jamese Gilchrista: Nechť naše ústa i tóny strun Ti vzdají dík, Králi mocný. Nechť se po celý život srdce i mysl pozvedají v chvalozpěvu jen k Tobě.

Čtvrtá neděle postní

Laetare, Veselte se s Jeruzalémem (Izajáš 66, 10)

Kantáta Wohl dem, der sich auf seinen Gott recht kindlich kann verlassen BWV 139, Blaze tomu, kdo na svého Boha jako dítě spoléhá

Spolu se svátkem Zvěstování Páně 25. března bývá druhým radostným bodem v postním období jeho čtvrtá neděle. Název „Laetare“ dostala podle 10. verše 66. kapitoly knihy proroka Izajáše: „Veselte se s Jeruzalémem, a plésejte v něm všickni, kteříž jej milujete.“
Při bohoslužbě se čítával příběh z Janova evangelia. Při cestě Galilejí nasytil Ježíš pětitisícový zástup. Lidé za ním putovali většinou z touhy po uzdravení z nemocí. Při jednom z těchto shromáždění se nedostávalo dosti jídla pro všechny. Pouze jeden chlapec měl u sebe pět ječných chlebů a dvě ryby. Apoštol Jan k tomu uvádí: „Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar! Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ K evangelijnímu příběhu o důvěře v Boha, který dokáže učinit více, než si člověk dovede představit, volím kantátu o Božím přátelství Wohl dem, der sich auf seinen Gott recht kindlich kann verlassen BWV 139.

V úvodní části se Bach opět projeví jako mistr kontrastů. Orchestr dirigenta Johna Eliota Gardinera tančí pod vyrovnaně kráčejícím sborem, z něhož vyrůstá sopránový chorál: Blaze tomu, kdo na svého Boha jako dítě spoléhá. Hřích, svět, smrt i ďábel ho sice nenávidí, on si však pokojnou mysl zachovává. Vždyť jeho přítel je sám Bůh.

Z kantáty BWV 139 upozorňuji i na tenorovou árii: Jedině Bůh je můj přítel. Je mou útěchou vzdor závisti a zlobě protivníka, jemuž vztek nepomůže.  Ach, falešníci, jen si lžete, váš posměch mi neublíží. Odhodlání je slyšet i z interpretace. Gardinerovo tempo je zřejmě hračka pro všechny komorní, v tomto případě spíše sólové hráče, i pro tenoristu Juliana Podgera.

V postním období dodnes v Německu zaznívá skladba Hilf Gott, dass mir's gelinge, Pomoz mi, Bože, zůstat Ti i v tísni věrný. Jde o Gefängnisgesang, vězeňskou píseň. Do třinácti slok vložil její autor své jméno i počet let svého uvěznění. Luterán Heinrich Müller z Norimberku byl v 16. století 13 let vězněn pro svou víru. V žaláři složil a zpíval píseň, v níž prosí Boha o pomoc. Připomíná si v ní Ježíšovo vtělení, ukřižování a vzkříšení, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a vykoupení člověka z jeho vin. Heinrich Müller svou skladbu uzavírá rozhodnutím následovat Ježíše za všech okolností. Motiv písně využil Bach ve své varhanní předehře.

Pátá neděle postní

Judica, Bože, zjednej mi právo (Žalm 43, 1)

Kantáta  Ich hatte viel Bekümmernis BWV 21, Potkalo mě mnohé soužení

“Bože, zjednej mi právo“ prosí autor Žalmu 43, podle něhož se jmenuje 5. neděle postní. Biblické texty už předjímají blížící se pašijový týden. Čte se především z Janova evangelia, dnes nejčastěji příběh o vzkříšení Lazara s Ježíšovým ujištěním: „ Já jsem vzkříšení a život“. V 18. století se v Německu předčítal úryvek o sporu farizeů. Ježíše jako Mesiáše odmítají, zuří a chtějí ho kamenovat. „Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte,“ odpovídá jim Ježíš. Kantáta Ich hatte viel Bekümmernis BWV 21 bývá řazena mezi kantáty „für jede Zeit.“ Tomu asi všichni rozumíme, starosti si „svůj“ čas opravdu nevybírají. Sbor Collegium Vocale dirigenta Philippa Herrewegheho zní jako vždy průzračně. Hlavní téma si jednotlivé hlasy předávají, aniž by naříkaly: Mé srdce potkalo mnohé soužení. Tvá útěcha však občerstvuje mou duši.

Duchovní příběh této kantáty má dva hlavní díly. Do závěrečného sboru prvního dílu začlenil dirigent i kvarteto sólistů a podtrhl tak zvukovou pestrost této části: Proč se tak trápíš, duše má? Proč jsi tak neklidná? Svého Boha toužebně očekávej, jemu děkuj. Druhý díl kantáty přináší uklidnění. Boží pomoc neprodlévá, vše má ale svůj čas. V dialogu sopránu a basu hovoří nejistá duše s Ježíšem, který ji ujišťuje o své pomoci, blízkosti a lásce: Ach, pospěš, můj Ježíši. – Ano, přicházím  a nemeškám. Povšimněte si Bachova polyfonního „majstrštyku“ z tohoto druhého dílu, prolínačky sól a sborového chorálu. Zní tu současně několik vrstev. Sólové hlasy se proplétají v textu: Nyní už se, duše má, upokoj. Neboť Pán ti chce dát jen Dobro. Sbor se připojí v chorálu: Co nám pomůže v těžkých starostech a v žalu? Co pomůže, když každé ráno vzdycháme nad svou bezmocí? Avšak nemysli si, že tě Bůh v tísni opustil. V pravou chvíli vše změní. U něho dosáhneme svého cíle.

Květná neděle - Palmarum

Kantáta Himmelskönig, sei willkommen BWV 182, Buď vítán, nebeský králi

Pašijovému týdnu předchází 6. neděle postní zvaná Květná podle výzdoby kostelů. V Německu Palmsonntag podle palmových ratolestí ve starověkém Jeruzalémě. Nedlouho před svým ukřižováním posílá Ježíš učedníky do blízké vesnice, odkud mají přivést oslátko. Na něm pak vjíždí do Jeruzaléma. Proč právě oslátko? Ježíš se narodil v betlémském chlévě. Na idylických vánočních pohlednicích je dítě v jeslích obklopeno kromě Marie a Josefa také zvířátky, která byla v chlévě ustájena. Mívají soucitnější výraz než lidé, kteří těhotnou Marii nepřijali. Oslátko symbolizuje skromnost a bezbrannost. Při vjezdu do Jeruzaléma Ježíše zdraví mohutný zástup. Mává palmovými ratolestmi a volá: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný král, jenž přichází ve jménu Hospodinově. Hosanna na výsostech.“ Je to poslední okamžik, kdy Ježíše zástup vítá. O pár dní později mnozí z jásajících vyzvou Piláta: „Ukřižuj ho“!

Pro Květnou neděli určil Bach kantátu Himmelskönig, sei willkommen BWV 182. Složil ji v březnu 1714 po svém povýšení na koncertního mistra kapely výmarského dvora.  V roce premiéry došlo opět k souběhu dvou svátků: na 25. březen připadla Slavnost Zvěstování Páně a současně postní Květná neděle. Oba svátky se v jediný den setkaly za Bachova života ještě v roce 1725 a 1736. Podle okolností Bach kantátu přepracovával a uváděl ve Výmaru a později i v Lipsku.

Po Sonátě v ostrém tečkovaném rytmu nastoupí sbor, který shrnuje obsah Květné neděle: Buď vítán, nebeský králi. Prodchl jsi naše srdce, kéž jsme jen tvoji.

Tenorová árie Jesu, laβ durch Wohl und Weh připomíná árie v pašijích. Naléhavý hlas bachovského interpreta Petera Schreiera podporovaný prostým continuem - nic neodvádí pozornost od textu: Ježíši, nech mě s Tebou snášet dobré i zlé. Když budou všichni volat „Ukřižuj!“, pomoz mi neuprchnout zpod břevna Tvého kříže. Kéž zde naleznu korunu i palmu vítězství.

Pašijový týden

Moteto Der Gerechte kommt um BWV deest, Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci

Od Květné neděle se v kostelích předčítají pašije a úryvky ze Starého zákona: „Spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit. Pravda vyprchala, kořistí stane se ten, kdo se varuje zlého“, konstatuje prorok Izajáš. Na Velký pátek se z jeho knihy čte 53. kapitola Kdo uvěří naší zprávě. Popisuje utrpení nevinného Božího služebníka. Všichni jím opovrhli, zřekli se ho a vydali nešlechetníkům. On však „na sebe vzal hřích světa.“

Postní pořad uzavře moteto Der Gerechte kommt um. Bacha inspirovala skladba Johanna Kuhnaua „Má duše je smutná až k smrti“ podle Ježíšovy modlitby v Getsemanské zahradě. Text pro svou verzi moteta si z 57. kapitoly Izajášova proroctví vybral sám Bach: “ Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Zbožní muži bývají smeteni a nikdo nedbá na to, že byl spravedlivý smeten zlem. Pokoje a odpočinutí však dosáhne ten, kdo se obrátil na správnou cestu.“

Vysíláme 9. března ve 20:00 a 23. března ve 20:00