D-dur slaví 15. narozeniny
Stanice Český rozhlas D-dur začala vysílat 1. května 2005 v 8:00.
Co předcházelo spuštění naší stanice? Zejména touha tehdejší Redakce vážné hudby uspokojit přání těch posluchačů, kteří chtějí 24 hodin denně poslouchat klasiku. Ta se tehdy hrála na stanici Vltava, kde měla velkorysý prostor v průběhu celého dne. Ovšem publikum specializované na vážnou hudbu, a to bylo tehdy opravdu početné, muselo sledovat program v Týdeníku rozhlas a svoji oblíbenou hudbu si vždy v pravý čas zapnout. Se závistí hledělo na situaci v bohatých zemích jako Francie, Německo, Anglie, kde tamní veřejnoprávní rozhlasy měly vedle svých smíšených kulturních stanic ještě další, specializované na klasiku.
V roce 2003 se v Českém rozhlase objevila technologie umožňující vysílání na Internetu a začalo se šuškat o pozemním digitálním vysílání. Vytušili jsme s hudebními kolegy, že nastal náš čas. Ředitelem rozhlasu byl tehdy Václav Kasík, který muzice přál, neboť byl sám hudebník. Přemlouval jsem ho asi pět minut. Pak zavolal řediteli techniky Martinu Zadražilovi, ať si mě poslechne a něco vymyslí.
Asi 14 dní se nic nedělo a pak jsem dostal zprávu, že mám jít k technickému řediteli. Tam seděl i Pavel Balíček, další rozhlasový technický guru, a programátor pan Jan Brychta. Předložili mi technický plán, jak by to mohlo fungovat. Složitý systém, propojující několik databází a počítačových programů.
Pak jsme v redakci seděli a vymýšleli vysílací schéma. Hlavní princip byly čtyřhodinové hudební bloky, které budou sestavovat dramaturgové a redaktoři, a budou si jednotlivé skladby také uvádět. Chtěl jsem, aby to byla česká stanice, která s posluchači komunikuje, ne nějaký automatický jukebox. A jak řadit skladby za sebe? Hlavní je zvukový kontrast: po symfonii kytara, po klavíru sbor, po baroku romantismus. Od osmi večer bude blok pro náročnějšíhoi posluchače, hlavně pro modernější hudbu. Otomar Kvěch, který měl rád vláčky, vymyslel jízdní řád, jak se budou bloky opakovat, aby pokaždé zazněly v jinou denní dobu.
Při zkušebním provozu jsme zjistili, že skladby mají často jiné stopáže, než jsou uvedeny na CD a v rozhlasové databázi. Na konci bloku tak vznikaly "díry". Technici vymysleli, že když zbude do konce bloku nějaký čas, zařadí počítač automaticky ptačí zpěv. Ten je skoro tak pěkný jako hudba.
1. května 2005 v 8:00 jsme společně s Václavem Kasíkem klepli myší a spustili D-dur. Zazněla znělka, mladistvý hlas kolegy Libora Dřevikovského ohlásil Dvořákovu Symfonii D dur. Šel jsem pak poděkovat technickému řediteli Martinu Zadražilovi, za to, jak ten systém skvěle vymysleli. Byl skeptický. Řekl: "No, ono to jede. Ale asi tak do prvního průšvihu". Mýlil se. D-dur vysílá 15 let a k technickému průšvihu ještě nedošlo.
K narozeninám 1. května jsme měli připraveny oslavy. Česká filharmonie nám chtěla věnovat koncert týž den v Rudolfinu, kde měla být premiéra skladby Jiřího Temla, který tehdy u spuštění také byl. Se SOČRem jsme chystali narozeninový komorní koncert v klášteru sv. Anežky. Oslavy se nekonají, dopadly kvůli korunované potvoře stejně, jako všechny ostatní koncerty. A tak alespoň touto cestou děkuji všem, kteří pomohli se spuštěním hudební stanice D-dur. Ať nám vydrží.