Dvanáct operetních večerů na Vltavě
K letošnímu Rakouskému roku na stanici Český rozhlas Vltava připravila Redakce vážné hudby cyklus „Dvanáct operetních večerů“, kterým chce připomenout jeden poněkud v současnosti neprávem opomíjený klasický divadelní resp. hudebně-dramatický žánr.
Vysíláme každou první sobotu v měsíci.
Opereta prošla od doby svého vzniku v 19. století přes celé 20. století velmi zajímavým vývojem a byla nucena se tu s větším, tu s menším úspěchem vyrovnávat s nejrůznějšími vlivy, zejména do Evropy importovaného amerického hudebního divadla. Přibližně od druhé poloviny 20. století začala klasickou evropskou operetu, se všemi jejími pozdějšími variantami, vytlačovat z divadel hudební komedie a následně pak, co se týká zpěvu, mluvení a tance, dynamičtější muzikál. V českém prostředí žila i přežívala opereta jednak v menších divadlech (pražské Hudební divadlo v Karlíně, Tyláček v Nuslích či v oblastních resp. krajských divadlech ad.) a jednak ve vysílání Československého rozhlasu.
Z rozhlasové operetní historie u nás…
Velkou zásluhu o přežití klasické operety jak na divadle tak zejména v rozhlasovém vysílání měl legendární český herec a režisér Oldřich Nový, který byl roku 1954 jmenován uměleckým šéfem karlínské operety a později, v roce 1961, byl i jedním z iniciátorů otevření oddělení hudební komedie na pražské konzervatoři zaměřeného na výuku tohoto specifického žánru. Oldřich Nový spolu s libretistou Jiřím Apltem upravili a studiově nahráli pro Čs. rozhlas řadu operet. Jiří Aplt na tuto spolupráci později vzpomínal:
„Začali jsme u klasických Offenbachových Banditů, přes Cikánského barona, Paganiniho, Krále tuláků, Polskou krev, Netopýra, Krásnou Galatheu, Mam´zelle Nitouche, až po Jedenáctého v řadě. Z řady těchto nahrávek dodnes dýchá svěžest, dobrá pohoda a úsměvná nálada. Škoda jen, že dnes musíme kutat v rozhlasovém vysílacím schématu jako špendlíčkem v kupě sena, abychom aspoň za dlouhý čas našli pro ně uplatnění…“ (Týdeník Československý rozhlas č. 32, r. 1969).
V tehdejším vysílání Čs. rozhlasu (v letech 1945 – 1989) byly pochopitelně upřednostňovány původní rozhlasové nahrávky v českém překladu a spíše příležitostně se dalo zaznít operetám v německém nebo francouzském originále. Pro pochopení děje operety, kde mluvené slovo je vždy významnou dramatickou složkou to bylo jistě sympatické, nicméně vytrácel se tím současně i jakýsi „autentický punc“ díla a i různé půvabné slovní hříčky, které mnohdy v překladu nemohly vyniknout. Dlužno podotknout, že i v 21. století opereta žije nadále, a to jak ve svých mateřských zemích ve Francii, v Německu a Rakousku, tak i u nás v Česku. Dokladem toho jsou divácky úspěšná představení divadel v Plzni, Ústí nad Labem, Liberci, Ostravě, Opavě aj.
…a co nás čeká v roce 2017
V dramaturgii Vltavského cyklu „Dvanáct operetních večerů“ (vždy první sobotu v měsíci) byla zvolena opačná cesta: nechat zaznít co největší počet operet v originále – v našem případě a s ohledem na Rakouský rok to bude klasická vídeňská opereta. Pochopitelně, že nebyla opomenuta ani opereta francouzská, která je pramátí evropské operety jako takové a dvěma slavnými tituly v českém jazyce bude na historických nahrávkách zastoupena i produkce Čs. rozhlasu v Praze. Postupně tak budou uváděny operety Johanna Strauße, Franze von Suppé, Jacquesa Offenbacha, Carla Zellera, Leo Falla, Oskara Nedbala, Léona Jessela a Franze Lehára na nahrávkách s předními rakouskými, německými a českými pěvci, orchestry a dirigenty.
Kořeny tzv. vídeňské operety
Vídeňská opereta vyrostla z nejrůznějších zdrojů. Z domácích to byla lidová komedie a taneční hudba, z importovaných především francouzský vaudeville, jehož náměty si ostatně rakouský „Volkstück“ často vypůjčoval. Spolupůsobila kulturní a společenská atmosféra, která v první polovině 19. století vyvolala ústup italské a francouzské opery. Ta se sice dále uváděla na centrální vídeňské scéně ve Dvorní opeře, v předměstských divadlech ale získávalo stále větší oblibu hudební divadlo v domácím jazyce, reprezentované singspielem, kouzelnými hrami plnými jevištních překvapení, fraškami, hudebními komediemi, či jak se všechny ty kusy, úzce spojené s denní aktualitou, v nichž nikdy nechyběla hudba, označovaly. Přivedly na jeviště obyčejné, dobré a poctivé lidi a jejich dialekt, ty „neobyčejné“ postavy zesměšňovaly, trestaly a polepšovaly. Zjednodušila se hudební složka, snížila se interpretační náročnost pěveckých partů, které mohli převzít zpívající herci.
Preferování němčiny na jevišti však neznamenalo uzavření vlivům zvenčí – dokonce naopak. Vídeňské zábavné divadlo se utvářelo spolu s proměnou hlavního města. Je jen náhodná shoda okolností, že se vídeňská premiéra Offenbachovy operety Svatba pod lucernou konala roku 1858, a v témže roce se začaly bourat městské hradby. Jejich zbořením otevřelo město náruč nejen k přijetí toho, co se dosud dělo za nimi, rozhlédlo se ještě šířeji a zjistilo také, jaké existují dosud nevyužité zdroje v pestrém množství mnohonárodnostního soustátí.
Zlatý věk operety
Dějiny takzvané vídeňské operety se datují od šedesátých let 19. století, jako důsledek setkání domácí tradice s „francouzským dovozem“ představovaným Offenbachem. Pojem „opereta“ však do Vídně Offenbach nepřivezl, užíval se už v baroku a znala ho Mozartova doba pro krátké opery, jednoaktovky. Opereta se tak stala jen dalším z pojmů s neostrými hranicemi, stejně jako například komická opera nebo komedie, které vůbec nemusí být veselé a ani nemusí mít šťastný konec. Stejně nepřesný je pojem „vídeňská opereta“. Její libreta netěží pouze z vídeňského prostředí, naprostá převaha jejích autorů z Vídně nepocházela, a mnozí ve Vídni ani nepůsobili. Nebyla přísně svázána s vídeňským milieu, a proto netvořila a nemohla tvořit protiváhu vídeňské frašce. To, co v ní ale bylo nefalšovaně vídeňské a co prosáklo i do příběhů, které čerpaly námětově odjinud – z Uher, slovanských oblastí i třeba z Orientu – byl vídeňský valčík. Bez tanečních melodií, jimž kraloval valčík, se vídeňská opereta neobešla.
Důležité složky operety tvořily sociální kritika a humor s lehkou příměsí frivolity; kvůli ní se ale také odsuzovala kamsi mezi žánry, jejichž účelem je pouhé okamžité rozptýlení, jsou čistě komerční, nenesou žádnou „ideu“, a proto nezaslouží větší pozornost. Opereta v minulosti představovala to, co dnes zastupuje kino. Přesto s nástupem filmu opereta nezmizela, jako jedinečný exportní produkt rakouské kultury dobyla i newyorskou Broadway a nezahubil ji ani nástup muzikálu, jemuž koneckonců poskytla vzor v týmové práci autorského kolektivu.
Sobota 7. ledna, 20:00
Johann Strauß: Cikánský baron (Der Zigeunerbaron)
K námětu Cikánského barona se Johann Strauß dostal v době, když v roce 1883 dirigoval v Pešti slavnostní premiéru své operety Noc v Benátkách. Setkal se zde s tehdy populárním maďarským spisovatelem Mórim Jókaiem, který mu ke zhudebnění nabídl svojí povídku Saffi (Žofie). Příběh se odehrává na počátku 18. století v době osvobození Uher od turecké nadvlády a líčí osudy domů navrátivšího se mladého emigranta Sándora Barinkaye. To vše zasazeno do romantické atmosféry, kde nechybí vypovězení z vlasti, návrat, rozpadlý zámek se zakopaným pokladem, krásné cikánky a opravdová láska. Skladatele námět okamžitě zaujal, a protože Móri si na zpracování povídky do podoby libreta netroufal, byl k jejímu zpracování přizván vídeňský novinář Ignaz Schnitzer.
Po tvůrčích peripetiích, kdy jednou nebyl spokojen skladatel, jindy zase váhal libretista, byl po více než roční práci v létě roku 1885 Cikánský baron dokončen. Premiéra se udála na podzim téhož roku v Divadle Na Vídeňce a patřila k největším triumfům Straußova života. Vídeňský list Fremdenblatt po premiéře referoval: „…představení obsahovalo řadu skvělých ovací, které skladateli připravilo neúnavné publikum. Bouřlivý potlesk, s jakým byl Strauß přivítán a který vypukl při každém tématu předehry, se opakoval po každém pěveckém čísle. Kolikrát se oslavovaný Mistr musel na koncích aktů děkovat na jevišti, dá se stěží povědět…“ Cikánský baron patří dodnes ke kmenovému operetnímu repertoáru a je vedle Netopýra druhým nejčastěji uváděným a oblíbeným Straußovým hudebně-dramatickým dílem.
Johann Strauß: Cikánský baron
Opereta o 3 dějstvích, libreto Ignaz Schnitzer podle povídky Saffi Jókaie Móriho
Osoby a obsazení:
Hrabě Peter Homonay,
místodržící v Temešvárském hrabství...................... Dietrich Fischer-Dieskau,baryton
Hrabě Carnero, královský komisař........................... Klaus Hirte, baryton
Sándor Bárinkay, mladý emigrant............................ Josef Protchka, tenor
Kálmán Zsupán, zámožný chovatel vepřů................ Walter Berry, bas
Arsena, jeho dcera.................................................... Brigitte Linder, soprán
Mirabella, vychovatelka v Zsupánově domě............ Ilse Gramatzki, soprán
Ottokar, její syn........................................................ Martin Finke, tenor
Czipra, cikánka......................................................... Hanna Schwartz, alt
Saffi, cikánské děvče................................................ Julia Varady, sopran
Páli, cikán................................................................. Ralf Lukas, baryton
Zpívá Sbor Bavorského rozhlasu, hraje Mnichovský rozhlasový orchestr, řídí Willi Boskovsky
Nahrávka vydavatelství EMI Classics z roku 1986.