Fenomén Philip Glass. Debata k osmdesátinám amerického skladatele

31. leden 2017

Philip Glass oslavil 31. ledna osmdesátiny. Od chvíle, kdy se koncem 60. let vrátil do New Yorku a začlenil se do komunity, která působila na manhattanské umělecké scéně, uplynulo neuvěřitelně plodných 50 let, během nichž se z Philipa Glasse stal jeden z nejrespektovanějších současných skladatelů, uznávaný stejnou měrou mezi příznivci hudby artificiální i non-artificiální.


Fenomén Philip Glass z různých úhlů pohledu nahlíží ve společné debatě hudební skladatelé Otomar Kvěch (vedoucí oddělení sklady Pražské konzervatoře) a Marko Ivanovič (šéfdirigent Opery Národního divadla Brno) a hudební publicista Pavel Klusák (autor připravované knihy Minimalisté).

V 50. letech 20. století v Americe pořád ještě přetrvávalo konsensuální přesvědčení, že kdo si chce osvojit základy kompozičního řemesla, aby se mohl kvalifikovaně uplatnit na scéně artificiální hudby, musí odjet studovat – alespoň na chvíli – do Evropy, nejlépe do Paříže, ideálně k Nadie Boulangerové (jíž v té době táhlo na osmdesátku, ale pořád platila za na slovo vzatou pedagogickou autoritu). Když se, veden tímto společenským „příkazem“, vydal do Evropy tenkrát sedmadvacetiletý Philip Glass, už poměrně slušně poučen o hudbě od klasiky po webernovskou modernu, zjistil, že realita zdaleka neodpovídá kreditu, který ji přes Atlantik předchází.

V Paříži nabírala dech další vlna moderny, v jejímž čele se profiloval Pierre Boulez. Pokud vím, celý život pozitivně smýšlející Philip Glass se nikdy nenechal slyšet, že by se jemu a esteticky s ním spřízněným umělcům taková hudba nelíbila (maximálně připustil, že neměli pocit, že by ji mohl někdo jiný nežli Boulez, Stockhausen či Berio dělat lépe nebo osobitěji), ale nějaký druh nechuti tu svou roli patrně přece jenom sehrál. Ve skutečnosti tkvěl kořen odlišnosti pohledu na „novou hudbu“ (opravdu se tak jeden čas nazývala – die neue Musik) zřejmě hlouběji, v kolektivní psychosociální realitě, z níž se po 2. světové válce tato vlna hudební moderny v Evropě vzedmula.

Příchozímu z druhého břehu Atlantiku jeho vlastní zkušenost neumožňovala hlubinné, z větší části nevědomé pohnutky jeho evropských kolegů pochopit a hnán touhou – stejnou jako cítili oni – tvořit, uplatnit se, být vidět (a slyšet), dát svůj hlas k dispozici a v neposlední řadě se také nějak uživit, reagoval na jiné podněty. Philip Glass se sblížil se společenstvím lidí kolem experimentálního divadla a filmu a přes spolupráci s Ravim Shankarem (pro film Conrada Rookse Chappaqua) se mu otevřely nové obzory, za nimiž se po dvou letech vydal z Paříže rovnou do Indie. (Kde, mimochodem, pak přišel do kontaktu s tibetskými uprchlíky a odtud se také počíná jeho afinita s buddhismem a podpora snah o nezávislý Tibet.)

Dnes je Philip Glass už opravdu asi jedním z nejrespektovanějších současných skladatelů, ovšem na začátku 70. let to zdaleka tak neplatilo, „vážnohudebníci“ si s Glassovou hudbou často nevěděli rady a reflektovali ji s xenofobním despektem. Skladatel naopak byl čím dál tím víc přesvědčen o tom, že cesta, po níž se ubírá, je správná, a nechával se vést.

Pozitivní zpětná vazba na sebe nenechala dlouho čekat – z premiéry jeho pětihodinové opery Einstein na pláži (v režii Roberta Wilsona) v Avignonu 1976 se stala „bomba“ následovaná 35 reprízami. V Americe to tak hladce nešlo, první představení v Metropolitní opeře musel zaplatit Robert Wilson ze svého, ale u diváků zvítězila zvědavost, bylo vyprodáno a Philip Glass se od té doby stal autorem, na něhož si objednavatelé – pořadatelé koncertů a festivalů a divadelní a filmoví producenti – mohou vsadit s minimálním rizikem kasovní ztráty.

00696799.jpeg

Otázky vztahující se k autorovi osmnácti oper (nepočítaje komorní), jedenácti symfonií (poslední Jedenáctá má premiéru v den skladatelových 80. narozenin v Carnegie Hall), desítek dalších orchestrálních, komorních, vokálních a sólových děl, baletů, scénických a filmových hudeb – Philip Glass zkrátka zvládá úplně všechno – už tedy neleží v rovině přijetí jeho hudby na tom či onom břehu (klasické či populární hudby), ale pořád ještě rezonují mezi těmi, koho na jedné straně Glassova hudba fascinuje a na druhé irituje a možná mají své místo i v jakémsi imaginárním prostoru, formulovány ze vztahu mezi všestranně pohonnou silou reklamy a přesvědčivostí uměleckého sdělení.

autor: wd
Spustit audio

Více z pořadu