Hudební festival Pražský podzim

16. říjen 2000

D-dur - výchozí obrázek

Hudební festival Pražský podzim má za sebou deset ročníků. V neděli 1. října tradičně při závěrečném koncertu zazněl i Dvořákův Violoncellový koncert. Festival postupně krystalizuje, ale stále jako by ještě zcela nenašel plnou vyrovnanost. Přináší některé programy zajímavé, ale na druhé straně i některé programy tak trochu až nadbytečné, alespoň vezmeme-li v úvahu naplněnost pražského podzimního hudebního dění a charakter běžných abonentních koncertů, mnohdy se od tohoto festivalu příliš nelišících. Většinu festivalových programů ostatně obstarávají právě tyto domácí orchestry. Sympatická je ovšem vždy snaha, byť by byla jen občasná, ozvláštnit koncerty repertoárovým vybočením z nejběžnějšího klasicko-romantického okruhu, k němuž se organizátoři převážně hlásí. Zdá se, že se to už stáváčastějším jevem.

Sympatická je také pozornost vokálnímu umění, byť mnohá jména na Pražském podzimu v uplynulých letech nedostála konkrétními výkony doprovodným životopisům. Letos měl například jeden z recitálů lyrický tenorista Keith Lewis a nutno přiznat, že jeho podání Janáčkova Zápisníku zmizelého, navíc v úspěšné snaze o zvládnutí češtiny, bylo přes dramatický limit jeho hlasu velmi dobré. Lewis se už předtím jako jediný skutečně příznivě uvedl v sólistickém kvartetu ve Dvořákově Rekviem...

Skutečnou hvězdou byl letos na Pražském podzimu Jurij Bašmet, proslulý ruský violista. Jeho lyrický, ale nesentimentální, suverénní a hlavně nádherně znělý projev v Berliozově Haroldu v Itálii byla radost poslouchat. Zazněly letos různé další operní a symfonické programy, v Praze také hostoval orchestr salcburského Mozartea. Co však opravdu bylo mimořádné, byly dva koncerty vybočující z obvyklého žánru: ruský barytonista Andrej Slavny zpíval při svém recitálu romansy i italské árie - na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ho ovšem nedoprovázelo kvarteto Terem. Čtveřice petrohradských instrumentalistů, muzikantů každým coulem, s neuvěřitelným nasazením hraje na baján, dvě domry a basovou balalajku, tedy na tahací harmoniku, na dva menší drnkací nástroje a na jeden obrovský. Vynalézavá aranžmá sahala od doprovodu písní přes zvukově neobvyklý doprovod árií až ke kurióznímu aranžmá předehry k Rossiniho Lazebníku sevillskému a k instrumentálkám z Carmen. To už byla pravá hudební zábava, která posunula koncert k nezapomenutelným...

Absolutním vrcholem Pražského podzimu bylo flamenco s vynikajícími kytaristy a tanečníkem, jehož technika dupání byla fenomenální. Strhující program. Že byl už dost vzdálen vážné hudbě? Proč ne. Pokud festival bude nacházet to, co lidé přijmou jako událost (a bude to kvalita), pak může mít své mantinely jistě široké.

autor: Petr Veber