Jak začalo natáčení klasiky?

13. říjen 2022

V roce 1919 vznikly první nahrávky klasické hudby. Technologie neměla daleko k orchestrionu.

"Pánové – já, Sergej Rachmaninov, jsem se právě slyšel hrát!" Tato slova prý pronesl slavný ruský komponista, dirigent a uznávaný klavírní virtuos v nahrávacím studiu společnosti Ampico, tedy American Piano Company, někdy v roce 1919 po emigraci do Spojených států. Firma se zabývala výrobou reprodukčních klavírů, které přehrávaly hudbu ze sofistikovaně děrovaných papírových rolí. Na tento hudební nosič se mechanicky zaznamenávaly studiové produkce a jejich interprety byly mnohé klavírní veličiny.

Prvním z nich byl Leopold Godowsky, který v roce 1916 veřejně demonstroval možnosti nahrávacího a hracího stroje v hotelu Biltmore v New Yorku. Godowsky hrál recitál, ve kterém se střídal se samohrajícím klavírem Ampico ve stejném repertoáru. Dokonalou věrnost strojové hry slyšeli posluchači ve stejné skladbě hned poté, co ji zahrál klavírista. Ke klavíru pak zasedli i Grieg, Richard Strauss, který nahrál doprovod k řadě svých vlastních písní, a konečně i Rachmaninov, což prý bylo pro firmu Ampico štěstím. Reklamní oddělení firmy uvádí, že slavný pianista nejprve nevěřil tomu, že by děrovaná role dokázala kvalitně zaznamenat jeho performanci, ale poté, co byl přizván ke kontrolnímu poslechu, vydal výše zmíněné prohlášení. A tak se stal nejznámějším klavíristou, který nahrával pro Ampico.

Thomas A. Edison ve své laboratoři kolem roku 1901

V roce 1919, začal Rachmaninov spolupracovat také s Edisonovou nahrávací společností. Ta produkovala takzvané diamantové disky, které byly v té době nejkvalitnější v zachování věrnosti zvuku. Hluchý Edison, přesvědčen zaměstnanci svého studia, aby přijal Rachmaninova, svolil k nahrávání pouhých deseti stran disků. Ruský klavírista, vědom si skutečnosti, že jeho výkony nemusejí být vždy dokonalé, získal povolení schvalovat všechny své nahrávky před vydáním do prodeje.

Zajímavá episoda s Edisonem přešla v roce 1920 do trvalejší smlouvy s jinou gramofonovou společností. Byla to Victor Talking Machine Company, později transformovaná pod jménem RCA Victor. Tato firma vyhověla všem Rachmaninovovým požadavkům a uváděla ho jako jednoho ze svých prominentních nahrávacích umělců. Spolupráce trvala až do roku 1942, kdy zasáhla Americká federace hudebníků a v boji s vydavateli za lepší finanční podmínky vydala svým členům zákaz nahrávání. Rachmaninov ale následujícího roku umírá.

Nahráváním na záznamové zařízení riskovali pianisté počátkem 20. století svou prestiž ve společnosti výkonných umělců, stejně tak jako účastí rozhlasovém vysílání. Rachmaninov do rozhlasu nikdy nevstoupil - právě kvůli tehdy nejisté kvalitě přenosu.

autor: Rafael Brom
Spustit audio