Josef Suk

„To je muzika z nebe,“ řekl o Sukově hudbě k Zeyerově scénické pohádce Radúz a Mahulena op. 13, (1897–1898) Antonín Dvořák. Když Suk po letech na toto dílo vzpomínal, řekl: „Jaro v duši, jaro v hudbě. Mohu říci, že jsem se v hudbě k Radúzovi a Mahuleně našel a že toto dílo působilo na mou tvorbu po celou řadu let.“ Z ní vytvořená suita s názvem Pohádka, op. 16 (1899–1900) patří k zlatému fondu české hudby.

Už před tímto dílem vznikla Sukova Serenáda Es-dur, op. 6 (1892) pro smyčcový orchestr, která tak zaujala Johannesa Brahmse, že ji vřele doporučil svému berlínskému nakladateli Simrockovi k vydání. Profesor skladby na pražské Akademii múzických umění Emil Hlobil při 100. výročí Sukova narození o Serenádě napsal: „Není mnoho příkladů, aby osmnáctiletý skladatel podal tak zralou a dokonalou ukázku svého ingenia, jako je Sukova Serenáda. […] Dnes víme, že to bylo již nové slovo české hudby. A nebylo to tehdy jednoduché – po Dvořákovi!“

Ani tato Serenáda však nebyla prvním pozoruhodným Sukovým dílem. Jako jedenáctiletý chlapec byl Suk přijat na pražskou konzervatoř – nejprve do houslové třídy Antonína Bennewitze a po třech letech současně ještě do kompoziční třídy. Na studia na konzervatoři ho připravoval jeho otec, „kantor“ venkovské školy a regenschori místního kostela v Křečovicích u Sedlčan.

Od ledna 1891 působil na pražské konzervatoři jako profesor skladby Antonín Dvořák. První skladbou, kterou Suk komponoval v jeho třídě (to byl ve III. ročníku kompoziční třídy), byl Klavírní kvartet. Když Dvořák psal posudek na toto dílo i na předcházející Klavírní trio k Sukově žádosti o tvůrčí podporu České akademie pro vědy, slovesnost a umění, uvedl, že „díla ta mohl napsati rozhodný a skutečný talent hudební.“

Kvartet, jemuž pak Suk dal opusové číslo 1, byl jeho první tiskem vydanou skladbou (1892). O Sukově Smyčcovém kvartetu B-dur, op. 11 (1896) napsal známý kritik Hugo Leichtentritt (později profesor Harvardovy univerzity), že „zná jen velmi málo smyčcových kvartetů po Brahmsovi, které vystihují styl tohoto uměleckého druhu s takovou jistotou, jako toto dílo znamenitého druhého houslisty Čechů.“ [Českého kvarteta]

V roce 1892 došlo v Sukově životě k události, která velice ovlivnila jeho další život: vzniklo České kvarteto, jehož sekundistou byl Josef Suk. Kvarteto si záhy vydobylo uznání a slávu doma i v cizině. S tím ovšem souviselo, že většinu roku bylo na koncertních cestách po celé Evropě – a Suk pak mohl komponovat hlavně až po skončení koncertní sezony, v létě v rodných Křečovicích.

1. května 1904 zemřel náhle Antonín Dvořák, Sukův někdejší učitel a potom i tchán. O rok později však zemřela i Sukova manželka, Dvořákova dcera Otilka. Hluboce zdrcen vytvořil Suk mohutnou Symfonii Asrael, op. 27 (1906), nazvanou podle anděla smrti východních náboženství, odkud tehdy tato tradice pronikla i do evropského kulturního prostředí; symfonie je věnována „Vznešené památce Dvořákově a Otilčině“.

foto: Dílo a osobnost Antonína Dvořáka

Tvoří první skladbu jakési tetralogie, inspirované Sukovým životem: Pohádka léta, Zrání (název podle básně Antonína Sovy – zamyšlení nad životem), Epilog. O Symfonii Asrael píše skladatel Vítězslav Novák: „Toto dílo dojímá mne z celé Sukovy tvorby nejhlouběji, lidsky i umělecky, svým bezprostředním procítěním i tvůrčím vypětím. Asraelem vytvořen typ české moderní symfonie. Suk zde překonal vše, co do toho času u nás v symfonii bylo vytvořeno, a stanul na vrcholu své symfonické tvorby.“

A o Zrání Novák ve svých pamětech píše: „Je to dílo šťastné inspirace, velkého tvůrčího vzepětí, čarovného koloritu.“ Často se hraje symfonická báseň Praga, op. 26 (1904) – „vyjádření lásky k milovanému městu“. Pozoruhodné jsou skladby, které Suk komponoval pro svůj nástroj – housle: Čtyři skladby pro housle a klavír, op. 17 (1900) a Fantazie g-moll pro housle a orchestr, op. 24 (1902–1903). K vrcholným skladbám Sukovým patří i II. smyčcový kvartet, op. 31 (1910–1911) – autorova cesta k složitějšímu soudobému výrazu.

Velké stylové rozpětí ukazují klavírní skladby – od mladistvé, ale již zřetelně „sukovské“ Písně lásky (1893) i cyklu Jaro, op. 22a (1902) k cyklu Životem a snem, op.30 (1909) i ke skladbě O přátelství, op.36 (1920). Ze vzpomínek na zesnulou Otilku vznikl hned po Symfonii Asrael klavírní cyklus O matince,op 28. Na počátku první světové války vytvořil Suk Meditaci na staročeský chorál sv. Václave pro smyčcové kvarteto nebo smyčcový orchestr, op. 35a (1914), kterou České kvarteto hrávalo jako protiváhu k požadované rakouské hymně.

Památce padlých legionářů je věnována symfonická Legenda o mrtvých vítězích, op. 35b (1919–1920). Nejslavnějším českým symfonickým pochodem je Sukův V nový život, op. 35c (1920), věnovaný sokolstvu.

Ve stylové blízkosti k hudbě Radúze a Mahuleny vzniklo Deset zpěvů na slova lidových písní slovanských pro ženský sbor s průvodem klavíru na čtyři ruce, op. 15 (1899); na slova lidových písní jsou komponovány rovněž mužské sbory op. 18 a 32, s populárním sborem Bán Varaždinský a král Matyáš.

Mladým muzikantům je věnována bagatela pro housle, flétnu a klavír S kyticí v ruce (1917) i Sousedská (1935) pro pět houslí, bas a bicí – poslední Sukova dokončená skladba.

Od roku 1922 až do konce života byl Suk profesorem skladby na Mistrovské škole pražské konzervatoře – mezi jeho žáky patří Bohuslav Martinů, Jaroslav Ježek, Pavel Bořkovec, František Pícha, Klement Slavický a další.

Josef Suk patří k největším českým skladatelům a k největším mistrům orchestrální kompozice.

Autor: Zdeněk Nouza