Leonard Bernstein
Leonard Bernstein byl výtečným klavíristou, poměrně brzy – v pouhých šestadvaceti - upozornil na svůj skladatelský talent dva roky předtím zkomponovanou 1. symfonií „Jeremiáš“, jejíž premiéru s Pittsburghským symfonickým orchestrem sám řídil a ještě ve stejném roce 1944 za ni obdržel výroční cenu newyorských kritiků pro „nejlepší americké dílo“. V té době provázela mladého umělce už také slušná pověst zručného a pohotového dirigenta.
Bernstein patřil k početné generaci dětí narozených čerstvě příchozím emigrantům do Spojených států ze Starého světa. Jeho otec Šmuel po příchodu z ukrajinského Rovna vážil ryby pod brooklynským mostem za jeden dolar denně, ale už v době narození prvorozeného syna měl obstojně prosperující salón krásy, který zásoboval kosmetickými prostředky lazebníky v celé Nové Anglii.
Ještě v dětském věku začal Lenny brát lekce klavíru a po dokončení latinské střední školy v Bostonu studoval hudbu na Harvardské univerzitě. Ve studiích pokračoval na prestižním Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem v Maďarsku narozeného dirigenta Fritze Reinera, který byl šéfem Pittsburghského symfonického orchestru. Ve dvaadvaceti se jeho dalším proslulým pedagogem v nově otevřené letní hudební akademii v Tanglewoodu stal dlouholetý šéf Bostonských symfoniků Serge Koussevitzky.
Přes velký věkový rozdíl se mezi čtyřiašedesátiletým učitelem a jeho žákem utvořilo natolik silné pouto, že o dva roky později jmenoval Bernsteina v Tanglewoodu svým asistentem. Od Koussevitzkého také pocházela slovanská zdrobnělina Bernsteinova křestního jména Lenjuška. Obdobně oslovoval svého učitele na znamení vzdáleného pokrevního bratrství „Sergeji Aleksandroviči“ (stejně jako oba Bernsteinovi rodiče se Koussevitzky narodil v židovské rodině v carském Rusku). V roce 1949 mu Bernstein věnoval 2. symfonii s literárním podtitulem podle poémy Wystana Hugha Audena Věk úzkosti, při jejíž premiéře s Bostonskými symfoniky pod Koussevitzkého taktovkou sám hrál náročný klavírní part, a dirigentovo jméno nese i jeho jediný syn Alexander Serge.
Když se ve třiadvaceti rozhodl usadit v New Yorku, měl v kapse vysvědčení bakaláře svobodných umění z Harvardské univerzity („cum laude in musica“) a absolutorium dvouletého studia klavíru, dirigování a instrumentace na Curtisově institutu. V té době už se nemohl spolehnout na finanční injekce od rodičů, s jejichž pomocí završil studia, a naopak musel podstoupit strastiplnou cestu, aby dal dohromady alespoň 10 dolarů týdně, nezbytných pro přežití ve velkoměstě. Nezbylo mu než zasvětit svůj talent lehké múze, doprovázel zpěváky v klubech newyorské bohémy Greenwhich Village a podobně jako před ním Irving Berlin nebo George Gershwin dělal písňového agenta a upravoval šlágry jiných autorů pro známá nakladatelství.
Nevděčných pracovních příležitostí se mohl vzdát až po dvou letech, když nastoupil jako asistent šéfa Newyorských filharmoniků Artura Rodzińského. Tehdy pomohla náhoda, která dala bernsteinovské story přídech pohádky o Popelce. Namísto onemocnělého Bruno Waltera se ocitl na nedělním odpoledním koncertu 14. listopadu 1943 na dirigentském stupínku před Newyorskou filharmonií, aby bez jediné předchozí zkoušky řídil ohlášený program z děl Schumanna, Wagnera, Miklóse Rószy a nádavkem doprovodil sólisty v pro něho neznámých koncertantních variacích Richarda Strausse. „Hřejivý a přívětivý triumf zcela zaplněné Carnegie Hall se odtud rozprostřel po rozhlasových vlnách do celonárodní sítě,“ napsaly nazítří New York Times a cesta mladého umělce k budoucímu postavení uznávaného dirigenta byla otevřena.
Důležitým mezníkem této cesty se stal Bernsteinův mezinárodní dirigentský debut, k němuž došlo shodou okolností na dvou večerech prvního ročníku Pražského jara v roce 1946. Hned první z nich je opředen legendou. Přítomný Ivan Medek shrnul svůj největší dojem z tohoto ročníku slovy: „Generálka s Bernsteinem. Ohlášený americký klavírista Eugene List nedorazil včas. Osmadvacetiletý dirigent si bez rozpaků sedl ke klavíru a zahrál zpaměti sólový part Rhapsody in Blue. Valili jsme oči. Na koncertě s Listem to bylo večer slabší.“
Na druhém z památných večerů se Bernstein představil českému publiku také jako skladatel 1. symfonií. V její závěrečné větě přednesla vybrané verše ze starozákonní knihy Pláč Jeremiášův v hebrejském originále Marie Podvalová. Kromě obecenstva si mladičký Lenny získal v Praze také srdce ostatních festivalových hostů počínaje starším krajanem, skladatelem Samuelem Barberem, přes Rudolfa Firkušného až po Lva Oborina a Davida Oistracha.
Když se tato vybraná společnost sešla po jednom z koncertů v bytě ředitele festivalu a šéfa České filharmonie Rafaela Kubelíka na Smetanově nábřeží, byl to právě její nejmladší příslušník, který zanechal trvalou vzpomínku v paměti tehdy jen o dva roky staršího skladatele O. F. Korteho: „Strávil tu značnou část noci u klavíru, hrál a zpíval neobyčejně spontánně, nač si kdo vzpomněl, od spirituálů až po staré hebrejské písně, včetně exkurzí do hot jazzu, a okouzlil dočista každého. Byl jsem kolem toho klavíru z těch nejzískanějších a podpíral jsem pak silně euforického hrdinu k jeho hotelu, když se zdálo, že mu po Rudolfinu zcela patří také spící Národní třída i Václavské náměstí“.
V té době už se Bernstein etabloval doma také jako operní dirigent, když v létě 1946 řídil v Tanglewoodu americkou premiéru Brittenova Petera Grimese. Bernsteinův strmý dirigentský vzestup vyvrcholil v roce 1958, kdy na šéfovském postu u Newyorských filharmoniků vystřídal Dimitri Mitropoulose a setrval pak v této pozici jedenáct sezón. Hned po příchodu na tento post odstartoval historicky nejdelší cyklus klasických programů vysílaný komerční televizí „Young People´s Concerts“. Bernstein v nich dirigoval, hrál na klavír a sám s notnou dávkou moudrého humoru komentoval velká díla světové hudební literatury. Pořady přebíraly stanice v dalších 40 zemích včetně tehdejšího Československa, Bernsteinova velkorysá vzdělávací mise patřila mezi jeho různorodými aktivitami k nejzáslužnějším.
Při dirigentském vytížení je neuvěřitelně obsáhlá Bernsteinova skladatelská tvorba. Zasáhl prakticky do všech kompozičních oborů (3 symfonie, četné orchestrální suity a overtury, oratoria, mše, komorní hudba, balety, opery, muzikály). Největší životnost provází legendární West Side Story z roku 1957, pravděpodobně nejdůležitější dílo muzikálové historie. Původcem ideje přenést osudy Shakespearových hrdinů Romea a Julie do současnosti byl choreograf a režisér Jerome Robbins. Aktualizovat příběh veronských milenců problematikou rasových rozmíšek mezi pouličními gangy bílé newyorské mládeže a portorikánskými přistěhovalci napadlo ale poprvé Bernsteinovu manželku, herečku Felicii Cohn Montealegre, která sama pocházela z židovské rodiny latinskoamerických exulantů a stala se předobrazem Marie, oslavené skladatelem nezapomenutelnou melodií.
Po dlouhých čtyřiceti třech letech se vrátil i na pódium Smetanovy síně, aby řídil Českou filharmonii na závěrečném koncertu Pražského jara v roce 1990, když předtím dostál výzvě Rafaela Kubelíka a v komunistickém Československu odmítl vystupovat. Krátce potom přišla z New Yorku smutná zpráva, že tam ve svém apartmánu v 2. patře bytového komplexu Dakota v Central Parku Leonard Bernstein v neděli večer 14. října 1990 zemřel na srdeční zástavu následkem letitého onemocnění rozedmou plic.
