Kateřina Englichová: Sport za zvuků harfy

Kateřino, vyzařuje z vás ohromná síla. Kde ji berete? Hraje v tom nějakou roli právě sport?

V první řadě bych chtěla říct, že nejsem žádný velký sportovec. Nicméně, narozena v minulém století a s rodiči, kteří se věnovali plachtění (otec byl mistr republiky), jsme se sestrou byly tak nějak přirozeně vedeny k pohybu. Lyžování, plavání, volejbal, kolo, gymnastika – prostě vše, co by asi mělo patřit do curricula každého mladého člověka. Já sama jsem v teenagerském věku chodila dost intenzivně běhat, jelikož jsem byla, věřte nevěřte, trochu oplácaná.

Nahrával hudební svět sportu?

Když jsem přišla na Pražskou konzervatoř, byla jsem lehce v šoku. Najednou ze mě byla akční sportovkyně! Přístup hudebníků k pohybu – tedy v té době – byl katastrofální. Na lyže ne – mohu si zlomit nohu. Míčové hry nejsou dobré na ruce. Plavání – rozmočí se prsty… Musíme cvičit na nástroje, a tím pádem „ztrácíme“ čas cvičením těla. Já jsem z toho svým způsobem těžila, jezdila jsem na lyžák snad každý rok, protože nebyly plné. Ale samozřejmě jsem i já trochu načichla tímto prapodivným pohledem na umělce jako bytosti extrahované od zbytku světa a jeho vlivů.

Vím, že jste též fanynka jógy. Jak jste si k ní našla cestu?

Život je zapeklitý. Po vysoké škole v USA, kde jsem chodila alespoň běhat (na jiné aktivity moc nebyly finance), jsem tak osm let žila de facto „po kufrech“. Od Japonska po Ameriku, koncertovala jsem po Evropě, hrála v PKF, zaskakovala v opeře – prostě jsem byla „v luftě“. Kromě lyžování a občasného kola jsem na nic moc jiného neměla čas ani energii. To se logicky nezlepšilo ani po prvním dítěti. Byla to moje sestra, která mi, jakožto matka tří dětí, řekla, abych začala cvičit břicho, jinak už se ho nezbavím. Měla pravdu. Začala jsem cvičit. Nemyslete si, že nějak moc, ale ono stačí i trochu, hlavně pravidelně. Po nějaké době jsem začala s jógou a tu cvičím dodnes. Denně. Chodila jsem i na kurzy, jednu dobu i se svou dcerou, ale ty pravidelné lekce byly s mojí prací mnohdy neslučitelné. Nicméně když si nezacvičím, chybí mi to.

Člověk musí být fit, jinak se sesype.
Kateřina Englichová

Na vrcholu kariéry i sil vás ale postihlo vážné onemocnění. Jakou roli tenkrát sehrál pohyb?

Po druhém dítěti jsem nejdříve dostala zánět ramene a vzápětí jsem vážně onemocněla. Měla jsem meningitidu a s tím související tzv. strnutí šíje. Nic moc. Kdo zažil, ví své. Jedině pomocí cvičení a své milé fyzioterapeutky jsem se z toho vyhrabala poměrně rychle. Dnes už vím, že vše se vším souvisí. Nároky, které jsou na nás ženy – pánové nyní prominou – kladeny, ale které si i my samy na sebe klademe, jsou mnohdy nereálné. Dvoukariérové manželství, do toho děti, domácnost, vypadat dobře, k tomu naše povolání, které vyžaduje specifickou a nikdy nekončící přípravu... Na to člověk musí být fit, jinak se sesype. Přestane hrát, stane se mu něco se šlachami, a fyzicky ani psychicky to zkrátka neutáhne. Proto teď najíždím na rytmus pravidelného posilování ve fitness centru.

Fitness centra jsou opět módní a sociální sítě jsou přeplněné fotkami vyrýsovaných bicáků a mrtvých tahů. Nějak mi do toho prostředí nezapadáte…

Poprvé jsem byla ve fitku v Americe. Moc mě to nebavilo – už kvůli tomu, že jsem tam se svými 58 kilogramy byla za exota. Dojem, že do fitka se chodí hlavně kvůli hubnutí, byl velmi populární. Po nemoci v roce 2013 jsem si pořídila roční předplatné. Vyhozené peníze – chodila jsem tam sporadicky, nestíhala a částečně se i vymlouvala. Prostředí těch center mi totiž, upřímně, není blízké, hudba je tam děsivá… Ale člověku to musí prostě docvaknout. Teď chodím s dcerou – která je mimochodem intelektuál, introvert – a i díky ní mi to začalo něco říkat a cítím se fantasticky. Doufám, že mi i tato aktivita vydrží, protože, přátelé, dělejte něco se sebou! Cvičte nejen ducha, ale i tělo! Je to z 90 procent jen a jen na nás samotných, co uděláme se svým tělem. A ten zbytek – c’est la vie.

Harfenistka Kateřina Englichová|foto:Vilém Veverka

Jaký stroj ve fitku máte nejraději a proč?

Jakýkoliv na posilování zad.

Jak konkrétně vám pohyb pomáhá při hře na harfu?

Při hře sedím a mám ruce ve vzduchu, záda obloukovitě zahnutá, nohy na zemi či na pedálech (harfa má sedm pedálů). Tedy z dlouhodobého hlediska nic zdravého. Musí se tedy procvičovat protipohyb a samozřejmě by se mělo celkově zpevňovat tělo. Ale to platí u jakéhokoliv nástroje – a vlastně u jakéhokoliv zaměstnání.

Doba je taková, že ztrácíme sami sebe, a o to zoufaleji hledáme zdroje vně. Možná i proto je tolik populární biohacking. S posilováním těla je spojeno posilování mysli, meditace je považována málem za zázrak. Dá se říct, že vaše hra na harfu je svým způsobem meditací?

Já bych to zas tak neprožívala. Nezapomeňte, že jsem generace tzv. Husákových dětí, takže mě hned tak něco neskolí. Myslím si, že je určitě důležité klást důraz na psychickou vyrovnanost. Meditace je rozhodně vynikající metoda – a kvalitní hudba jako taková má určitě potenciál k rozvoji člověka, zklidnění, vyrovnání, ale i čisté radosti z krásy. Jestli je i meditativní, to samozřejmě záleží na typu hudby, a navíc je to velmi subjektivní. Přílišné „prožívání se“ sice patří k této době, ale nevidím v něm nic ozdravného, naopak. Měli bychom brát vážně především osobní svobodu a kvalitní vztahy mezi sebou, se svou rodinou a přáteli. A nebrat se zase tak vážně.