Kolik stojí hudba

Posluchači se někdy diví, proč stanice D-dur a Vltava hrají některé typy skladeb z oblasti klasické hudby méně než jiné. Inu, všechno něco stojí.

Podívejme se na hudbu z té nejméně hezké stránky: finanční. Když skladatel vytvoří skladbu, interpret ji zahraje a někdo jejich umělecký výkon použije, třeba na koncertě nebo ve vysílání, patří oběma odměna. Jsou to profesionálové, kteří se svou prací živí. Sami by to neuhlídali, a tak si založili organizace, které se o vybírání jejich odměny starají. Pro skladatele to u nás dělá OSA, pro interprety Intergram.

Český rozhlas odvysílá taková kvanta hudby, že by bylo nepraktické platit OSA za každé užití každé skladbičky, a tak máme nasmlouvaný paušál. Je tedy jedno, kolik vysíláme oratorií nebo sólových sonát, stojí nás to stejně. Ale je to hodně peněz, desítky miliónů ročně.

U Intergramu záleží na tom, jestli vysíláme z CD, pak odměnu interpretům už zaplatil jeho vydavatel, nebo jestli jde o naši rozhlasovou nahrávku. V takovém případě musíme interpretům zaplatit každé odvysílání jejich nahrávky. Zase jde o milióny ročně.

Teď ale přijdou zapeklitosti: třeba opery. To jsou hudebně-dramatická díla, a ta spadají pod divadelní agentury. Pokud autor nebo libretista nezemřeli dříve než před sedmdesáti lety, je třeba získat licenci k vysílání od obou, smlouvat o ceně a to můžou být desetitisíce za každé vysílání. Proto tak málo vysíláme třeba Brittenova Petera Grimese, nebo opery Martinů a Pendereckého.

Kladenský symfonický orchestr hraje ze stejných not, jako hráli hudebníci před 118 lety v době založení orchestru

Smutnou roli v tom sehrávají nakladatelé, kteří vlastní notový materiál. Skladatelé s nimi sepsali smlouvy, v nichž se vzdávají části svých honorářů odměnou za to, že nakladatel bude jejich dílo propagovat, aby se častěji hrálo. Ve skutečnosti si dnes nakladatelé účtují takové poplatky za tzv. „půjčovné“, že provedení spíše brání. A půjčovné chtějí od rozhlasu za každé vysílání, přestože k němu jejich noty nepotřebujeme...

Zvláštní režim má také uveřejňování hudby na webových stránkách. V zásadě to jde jen tehdy, když nám to smluvně dovolí každý účinkující. Výjimku mají komponované pořady.

Kapitolou samou o sobě je natáčení nových snímků. Nahráváme-li symfonický koncert jiného tělesa než „našeho“ Sočru, musíme se vyrovnat s každým hudebníkem, který ten večer hrál. Každý má na honorář nezpochybnitelné právo a jsou to dobře investované peníze, jenom těch hráčů na pódiu někdy sedí třeba devadesát…

Skvělý zdroj hudebních snímků je pak Mezinárodní hudební výměna EBU. Členství v ní také není laciné a musíme do ní i přispívat, nejen odebírat.

Stanice D-dur je nízkorozpočtová, ale snaží se posluchačům nabídnout co nejširší výběr klasické hudby. To je možné jen díky koncesionářským poplatkům, reklamu nemáme. A tak jsme rádi, že podle posledního výzkumu osmdesát procent obyvatelstva chápe, že bez jejich pětačtyřiceti korun měsíčně by Český rozhlas nemohl nabízet třeba tak exkluzívní programy jako je D-dur nebo Jazz.