Létající drahokamy v Maraisově lyrické tragédii

Dcera boha větrů Aeola jménem Alcione je zasnoubena s králem Ceixem, který je synem boha světla Phosphora. Neúspěšným sokem je mu Phorbas, který je potomkem dřívějších králů země, která nově patří Ceixovi. Má tedy dobrý důvod k intrikám. A používá přitom Ceixova rozpolceného přítele Pélea, který je marně zamilován do jeho Alcione. Pak je na scéně čarodějnice Isména. Po úspěšné intrice, která vyžene krále Ceixe na moře, dojde k očekávané tragédii. Králova loď ztroskotá a Ceix najde smrt ve vlnách. Jeho Alcione, která se v antické předloze vrhne do moře, se v opeře probodne mečem svého milého, jehož tělo vyplaví moře na břeh zahrady královského paláce.

Příběh o Alcione (v řecké mytologii také Halcyone) a Ceixovi se zachoval v díle několika starověkých autorů. Nicander, Vergilius, Pseudo-Appolodorus i Ovidius, jehož předlohu použil libretista Antoine Houdar de La Motte pro Marina Maraise, se shodují v tom, že bohové proměnili milence po jejich smrti v ledňáčky. A ti nesou podle nich své zoologické pojmenováni. Ledňáčci jsou povšechně v čeledi Alcedinidae, některé jejich rody mají po mytologické dvojici konkrétní pojmenování. Ledňáček džunglový je ceyx erithaca, australský ledňáček mangrovový je nazýván alcedo pusilla. Ledňáček říční má jméno alcedo atthis. Rodů alcedo je známo na sedmnáct a jmenuje se tak i náš rybařík. Rody stromových ledňáčků nesou pojmenování halcyon a je jich také celá řada. Taková je síla mýtů, které dávají život dávným  hrdinům.

O Alcione vypráví už Homér a Ovidius spojil metamorfózu lidí v ptáky s výkladem pojmu halcyonské dny, ve kterých nastává na moři za zimního slunovratu období bez bouří. Podle legendy to zařídil bůh větrů Aeolus pro svou dceru Alcione. Aby jako ledňáček mohla naklást vajíčka do hnízda na pláží, zkrotil moře po sedm dní každého roku. Ovidiův výklad se ale míjí s realitou, protože ledňáčci nehnízdí u moře, ale v doupatech na březích tekoucích řek. Nejspíše byl původní bájný pták zaměněn za ledňáčka.  

Appolodorus to asi věděl, protože je toho názoru, že Ceyx se neproměnil v ledňáčka, ale že se stal gannetem, čili terejem bílým. Možná proto, že terejové si vybírají jednu partnerku na celý život. Předloha z řeckých bájí nese s sebou také metamorfózu názvů obou jmen. Podle starověké řečtiny se princezna vyslovovala Alkyóni a král Kýx, v romanizované podobě se písmeno k změnilo na c. Francouzská výslovnost ve tvaru c je v textu opery zachována s licenční českou koncovkou, i když je existuje česká podoba ve tvaru Alkyóne a Kéýk. Jedinečnou zásluhu na uvedení opery má gambista a dirigent Jordi Savall. V roce 1991 vytvořil z hudby k opeře soundtrack k filmu Všechna jitra světa podle knihy Pascala Quignarda. Pojednává o životě Marina Maraise, samozřejmě v literární licenci s atraktivním tragickým dějem. Uběhlo šestnáct let, kdy o operu nikdo neprojevil vážný zájem, až se v roce 2017 objevila na scéně Komické opery v Paříži.  Buklet kompaktního disku uvádí atraktivní rozhovor s tvůrci kompletu, scénografem Tristanem Baudoinem, choreografem Raphaëllem Boitelem a divadelním režisérem Louisem Moatyem, z něhož vysvítá k jaké opravdu úžasné události na scéně došlo. Ostatně je k dispozici video, ve kterém jsou vidět na scéně také artisté.

Premiéra opery za Maraisova života se konala 18. února 1706 v pařížské opeře v Divadle královského paláce v Paříži. Další  představení se konala  letech 1719, 1730, 1741, 1756, 1757 a 1771. Samozřejmě s mnoha proměnami a úpravami textu, které se většinou prováděly v prologu opery. Slavné scény Bouře, kterou obdivoval už král Ludvík XIV. , se ovšem žádné změny nedotkly. Bouře byla zahrnuta do znovu uvedení Lullyho opery Alceste v roce 1707 a citace uvedl také  André Campra ve své opeře Benátské  slavnosti v roce 1710.  Po  prostudování všech dochovaných partitur uvedl Savall obnovenou premiéru, první v Paříži od roku 1771. Nepočítaje  samozřejmě nahrávku francouzského rozhlasu se sólisty a orchestrem Les Musicians de Louvre s Markem Minkowským, která v roce 1990 vyšla na albu labelu Erato. A v rozhovoru s Agnes Terrierovou, uměleckou poradkyní a dramaturgií Komické opery Savall poznamenal že: „všechny partitury jsem se rozhodl využít tak, abych nevynechal žádné tance či scény přidané po roce 1706 a abych odrážel proces, kterým dílo zrálo... Marais, který měl bystrý dramatický smysl, by si nepřál nic méně.“  

 K poslechu v neděli 7. května od 16.00.