Na návštěvě u jubilanta Richarda Strausse
Mistr instrumentace, mistr hudebních básní, písní i oper na D-dur o víkendu 7. a 8. září dopoledne.
Osmého září před sedmdesáti lety zemřel Richard Strauss. Bylo mu pětaosmdesát – takže jsme si v červnu připomínali také 155 let od jeho narození. Dobrý důvod k alespoň symbolické návštěvě. Nejlépe v letovisku a středisku zimních sportů v Garmisch-Partenkirchen na úpatí bavorských Alp. Tam byl doma po dlouhá čtyři desetiletí.
Richard Strauss dělil svůj umělecký život, podobně jako jeho vrstevník Mahler, mezi dirigování a komponování. Jeho hudba tvoří dlouhý most mezi 19. a 20. stoletím. Během sobotního a nedělního dopoledne, s reprízou po půlnoci, zazní ve vysílání stanice D-dur některé Straussovy symfonické básně - napsal jich osm plus Alpskou symfonii. Poté, co na scénu začali vstupovat bořitelé starého stylu – Debussy, Ravel, Stravinskij - obrátil Strauss pozornost k rafinovanosti, k moderně – a k hudebnímu divadlu. Napsal patnáct oper. I z nich pro vás máme několik scén. Vybrali jsme také pro zajímavé srovnání několik děl současníků, včetně Prokofjeva, a také jednu kuriozitu - Die Tageszeiten, Denní doby, Straussův zřídka slýchaný cyklus písní pro mužský sbor a orchestr z 1924.
Až v posledních letech našel cestu k úplnému zjednodušení hudebních prostředků. Svá pozdní romantická východiska však zcela neopustil nikdy. V roce 1949, zejména v kontextu začínající avantgardy, byl vlastně tradicionalistou… Čeká nás z té doby Hobojový koncert a Čtyři poslední písně. A zazní samozřejmě rovněž několik jeho písní s klavírem z různých období, mistrovských miniatur. Jedna také v podání tenoristy Jonase Kaufmanna, stejně jako Strauss rodáka z Mnichova.
Když měla počátkem 20. století mimořádně úspěšnou, nicméně zároveň také značně skandální premiéru dekadentní a expresivně vyhrocená opera Salome, neortodoxně a dráždivě zacházející s původně biblickým příběhem, tak se císař, v té době Straussův zaměstnavatel, nechal prý slyšet, že si její autor dost uškodil. „Z té ´škody´ jsem si pořídil dům,“ oponoval podle této historky cynicky dvorní skladatel. Pod Alpami koupil za vydělané nemalé peníze pozemek a už v roce 1908 se nastěhoval do krásné, zbrusu nové vily, kterou mu v secesním slohu navrhl slavný architekt Emanuel von Seidl. Z oken a ze zahrady si užíval výhled na nejvyšší německou horu Zugspitze. Pohled, který se nemohl neodrazit v jeho Alpské symfonii…
Do vily potomci turisty nepouštějí, ale když zajdete v Garmisch-Partenkirchen do nevelkého muzea, můžete tam vidět i film, který vás jinak nepřístupným domem provede. Uvidíte pracovnu s výhledem do zeleně… jídelnu… místnosti skladatelovy ženy Pauline, pěvkyně, prý nejlepší interpretky manželových písní… A také archiv, který vybudovala Alice, manželka skladatelova jediného syna. Pocházela z Prahy a byla Židovka. Určitě i kvůli ní a kvůli vnukům, ve snaze jim pomoci, si Strauss zadal s představiteli Hitlerova režimu… Válku přežila, její život se uzavřel až počátkem 90. let.
ČRo D-dur, 7. a 8. září, vždy 8.00-12.00, s reprízou o následující půlnoci
