Návštěva u violoncellisty Jiřího Bárty

Violoncellista Jiří Bárta patří mezi ikonické osobnosti české hudební kultury. Do povědomí odborné veřejnosti se dostal už v době studií, které částečně trávil také v zahraničí. Studoval například u Borise Mironoviče Pergamenščikova v Kolíně nad Rýnem, u Eleonore Schoenfeld v Los Angeles a v Praze u Josefa Chuchra. Během své kariéry sólového violoncellisty koncertoval na mnoha významných pódiích nejen v Evropě, ale i v Severní a Jižní Americe či Japonsku. S velkou oblibou se věnuje rovněž komorní hře. Spolupracuje s předními nahrávacími společnostmi, v jeho diskografii se skví řada zásadních sólových i komorních nahrávek, za něž získal ocenění. V polovině devadesátých let minulého století natočil komplet Bachových violoncellových suit, k nimž se v roce 2018 opět vrátil. V posledních letech nejčastěji spolupracuje s klavíristkou Terezií Fialovou. Jiří Bárta je spoluzakladatelem a uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu v Kutné Hoře a je také vášnivým fotografem.

Jako mladý si sníte zahrát na velkých podiích, s velkými orchestry. Ale nakonec zjistíte, že nejdůležitější je jen hudba. A ryzí hudba se dá dělá kdekoliv… Naopak koncertování v těch nedůležitých prostorách, pro tzv. laické publikum, může nakonec přinést ty nejkrásnější zážitky. Pro vás i pro publikum.
Ten sál, ta akustika, každý jeden divák je součástí vašeho výkonu. Je to něco mezi nebem a zemí, hudba je zázrak, hudba je všemocná čarodějka, a já mohu být u toho přítomen, tohle žádné jiné umění nedovede…

Hudba jako životní cesta

Jiří Bárta pochází z kulturního prostředí, otec byl výtvarný architekt a maminka farmaceutka, amatérská klavíristka, která vyrůstala v rodině, kde byla hudba součástí vzdělání. Výběr hudebního nástroje byl inspirován prastrýcem Janem Jindrou, který byl rovněž violoncellistou a živil se hudebním doprovodem k němým filmům v biografech. Byl také legionářem, v rodině výjimečnou postavou a pro Jiřího maminku osobitým vzorem.

První dovednosti hry na violoncello Jiří Bárta získal v pražské Lidové škole umění Lounských, kde tehdy vyučoval Mirko Škampa, což byl jeden z nejzkušenějších pedagogů, který to s malými dětmi uměl. Ten také velmi záhy rozpoznal Jiřího talent a dovedl ho disciplinovanou cestou až k branám dalšího vzdělávacího stupně - na konzervatoř. Po úspěšné talentové zkoušce se dostal do třídy Josefa Chuchra, uznávaného pedagoga, pedanta, který měl však dobré srdce a dokázal své studenty skvěle psychologicky vystihnout a povzbudit je. V případě Jiřího Bárty bylo jeho vidění jasné, v očích svého pedagoga byl primárně sólistou. Po absolutoriu na konzervatoři pak pokračoval ve studiu ve třídě Josefa Chuchra na pražské HAMU a současně se začal postupně vzdělávat také u zahraničních pedagogů. Studoval na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem u Borise Pergamenščikova a na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles u Eleonory Schoenfeld. Absolvoval mistrovské kurzy Heinricha Schiffa, André Navarry a také Alda Parisota. Podle Jiřího Bárty může být osobnost učitele rozhodující a třeba i jenom jedno setkání může vydat na celý život.

Na všechny své pedagogy vzpomíná Jiří Bárta s láskou, každý z nich mu předal část sebe. Nejčastěji je ale v myšlenkách u Borise Pergamenščikova. Vzpomíná na něho jako na inteligentního a skromného člověka, který si byl ovšem vědom svých kvalit. Na skladby nahlížel komplexně, přitom byl skvělý hráč. Svou inteligencí, svrchovanou hudebnosti a analytickou schopností náhledu na sklady dovedl svého žáka správně nasměrovat. Podle slov Jiřího Bárty se právě v Pergamenščikově vnímaní nebo pojetí hudby nakonec sám našel. Od té doby vnímá skladbu komplexně, znát dílo vcelku je podle něho stejně důležité jako vědět, kde se hraje forte anebo piano, a proto při studiu pracuje vždy s partiturou.

Entrée pro koncertní podia

Jiří Bárta svou sólovou dráhu zahájil debutem s Filharmonií Dortmund v roce 1989. Hned poté vystoupil v Los Angeles s Glendale Symphony s dirigentem Lalo Schifrinem a s American Youth Symphony vedenými dirigentem Mehlim Mehtou. Toto jeho zahraniční entrée mu otevřelo dveře také na česká podia, jako tomu bylo například při Interpretační soutěži ministerstva kultury v roce 1989, kterou vyhrál a kde si ho všiml ředitel festivalu Pražské jaro Oleg Podgorný. Ten Bártu později oslovil s nabídkou, aby mu zahrál na jedné z vernisáží, kde měl možnost poznat řadu zajímavých osobností, které se později staly pro Bártu hudebními partnery. Tyto okamžiky přinesly například možnost nahrávání pro Supraphon anebo koncertní debut se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a Jiřím Bělohlávkem.

Jiří Bárta se velmi rychle vycizeloval v uznávaného sólového hráče. Začal koncertovat s Českou filharmonií, Českým národním symfonickým orchestrem, Pražskou komorní filharmonií, Royal Philharmonic Orchestra London, Royal Scottish National Orchestra, Royal Liverpool Philharmonic či s Berliner Symphoniker. S tímto orchestrem v roce 2000 vystoupil na prestižním Koncertě tisíciletí. Ve stejném roce dále účinkoval na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro s Violoncellovým koncertem Witolda Lutoslawského a s Českou filharmonií pod vedením Libora Peška zahrál Dvořákův Violoncellový koncert.

Koncertů, festivalů i soutěží absolvoval Jiří Bárta nepřeberné množství a dodnes je publikem i kritikou přijímán s nadšeným ohlasem.

Během své sólové kariéry Bárta krátce uvažoval také o působení v orchestru. Jednou z jeho nabídek byl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Nakonec se ale rozhodl pro svobodné působení, protože orchestrální hru vnímá jako zcela jinou a velmi těžkou disciplínu, která jde velmi těžko skloubit s pozicí sólového interpreta.

Výjimečná setkání

Jiří Bárta během své kariéry spolupracoval s velkými dirigenty jako byli Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Charles Dutoit, Gennadij Rožděstvenskij anebo Maxim Šostakovič, kterých si dodnes váží. Ze svých hudebních začátků ovšem nejraději vzpomíná na dirigenta Libora Peška. Vůbec poprvé se setkali na koncertě v Ankaře. Bárta tehdy s pianistou Mariánem Lapšanským zkoušel v šatně, a protože měl právě Libor Pešek pauzu, tak je jen tiše, skromně v koutě, se svačinou v ruce poslouchal. A ani ne za rok Bárta dostal pozvání ke spolupráci s Liverpoolskou filharmonii a s Liborem Peškem, s nímž zažil na podiu jedny z nejkrásnějších momentů. Jiří Bárta považuje setkání s tímto dirigentem za štěstí, že mohl hrát podle jeho gesta, které bylo okouzlující a pokaždé jiné, protože sama hudba je pokaždé jiná.

Na své hudební cestě Jiří Bárta potkal také velmi blízké kolegy instrumentalisty, s nimiž navázal inspirující spojení. Jedním z nich byl Marián Lapšanský, dále Konstantin Lifschitz, Vadim Repin, Hamish Milne, Chloë Hanslip anebo hráči z Quatuor Ébène.V posledních letech spolupracuje s Terezií Fialovou, která je také jeho životní partnerkou. Jiří Terezii ctí jako vynikající interpretku, jejich společné práce si nesmírně váží a cítí, jak s přibývajícími zkušenostmi při hře začínají být postupně jako jedno tělo a jedna duše.

Johann Sebastian Bach

Hudební vkus si Bárta budoval docela sám a živelně, svůj názor si postupně vycizeloval přes velké osobnosti. Dílo Johanna Sebastiana Bacha ho uhranulo už v mládí. Bach i Janáček ho na této cestě pak nikdy neopustili. V polovině devadesátých let minulého století natočil komplet Bachových cellových suit. Tehdy ještě na moderní nástroj, ovšem v poučené autentické interpretaci. Přijetí nahrávky bylo tehdy kontroverzní ale nakonec se stala nejprodávanějším albem.

V roce 2018 se Jiří Bárta k Bachovýn suitam opět vrátil, ovšem tentokrát úplně jinak. S novými zkušenostmi a se zcela jiným pojetím. V rukou s barokním violoncellem se střevovými strunami, čímž se přiblížil k autentické podobě této skladby. Před léty totiž získal krásný nástroj a nechal si postavit dva barokní smyčce. Zpočátku koncertoval se dvěma violoncelly, s moderním a barokním. Nakonec zvolil historický nástroj. Hrál na barokní violoncello, přesně tak jak mu nástroj dovolil. Dříve prý přistupoval k Bachovi mnohem rigorózněji nežli dnes.

Podle slov Jiřího Bárty může být hudebních výkladů Bacha nespočetně a všechny můžou dávat smysl, jsou-li správně podloženy. Bach nepsal například dynamiku ani smykové označení, artikulace jsou jen naznačeny. A proto Bárta prošel během těch několika let studiem faksimile rukopisů Anny Magdalény Bachové, která byla geniovou věrnou kopistkou a hledal onu cestu, jak uchopit Bachovu hudbu. Tento zážitek považuje za absolutně fascinující. K interpretaci se snažil přistoupit se zcela čistou hlavou.

Můj Janáček

Hudba Leoše Janáčka je pro Jiří Bártu ta nejmilovanější. Jako mladý hudebník nejdříve netušil přesně, proč mu tolik leží Janáčkova hudba v srdci, cítil, že je v ní něco opravdové. Krása i způsob práce s harmonií, aniž by vnímal odborně strukturu rukopisu. Janáčkova hudba je podle Bárty výjimečná tím, že v ní není ani jediná nota navíc, každý ton má svůj význam, protože v této hudbě se neschováte za množství not. Není možné jedinou notu vypustit. Je to bohatá hudba plna citu, a přitom není sladce patetická ani sentimentální. Pro Bártu je Janáček nejlyričtějším autorem, kterého kdy hrál. V této souvislosti zavzpomínal při naší návštěvě na knihu Milana Kundery Můj Janáček. Tento text považuje za nejlepší a nejvýstižnější o Janáčkově hudbě. Milan Kundera je v očích Jiřího Bárty Janáček psaného slova. Vše, co si myslel o Janáčkově hudbě, tu Milan Kundera zhmotnil na papír. Janáčkovu hudbu Jiří Bárta natočil naposledy s Terezii Fialovou v roce 2024 pro Animal Music a toto album se stalo jednou z nejlépe hodnocených nahrávek roku.

Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora

Příští rok v létě se bude konat již 18. ročník Mezinárodního festivalu komorní hudby Kutná Hora, jehož je Jiří Bárta spoluzakladatelem a také uměleckým ředitelem. Původní záměr byl podle Bárty splnit si tak trochu své sny. Zahrát si s hudebníky, se nimiž si jen tak běžně nemohl zahrát – a navíc repertoár, který také běžně na festivalech a na koncertech nezazní. Prvotní impuls přišel od Bártovy bývalé ženy Elif Bártové, která tehdy s touto ideou oslovila ředitelku agentury Lotos s. r. o. Alenu Turkovou a ta souhlasila.

Během let byly na festivalu postupně představeny skladby mnoha soudobých autorů, ale zazněly také skladby klasické komorní literatury, pozapomenutá díla, anebo projekty na hranici žánrů. Tím byl například koncert v Chrámu svaté Barbory, kdy mohly návštěvníci slyšet skladbu od rockové skupiny Pink Floyd – Atom Heart Mother anebo Potopení Titaniku od britského skladatele Gavina Bryarse. Za jeden z největších festivalových zážitků považuje Jiří Bárta koncert, který byl věnovaný tichu v hudbě a nazvaný IN FUTURUM. Jiří Bárta, Terezie Fialová, Michel Raison, Jan Hudeček a Karel Untermüller tehdy zahráli v Chrámu svaté Barbory skladby, v nichž velkou roli hrálo ticho. Zazněly skladby Karrak, In Futurum, Jako voda je a mnoho dalších. Podle slov Jiřího Bárty to byl neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek, když v Barboře zaznělo čtyřicet minut ticha.

Jiří Bárta|foto:Simona Kostrhunová

Láska jménem fotografie aneb má cesta po zarostlém chodníčku

Jiří Bárta vyrůstal v harmonii uměleckého světa. Jeho otec rád fotil, miloval fotoaparáty, a tak se Jiří s fotografií seznámil už jako dítě. Postupně začal na svých koncertních cestách tento koníček rozvíjet. Fotil lidi, krajiny, momenty, byla to láska jen pro něj, bez vyšších ambicí. Jednoho dne se ale na vernisáži, kde sám hrál, setkal s fotografem Jindřichem Štreitem a příjemně si spolu o focení popovídali. O pár týdnu později mu přišel e-mail z Nového Boru s nabídkou výstavy jeho fotografií. Kurátorem nebyl nikdo jiný, než právě Jindřich Štreit. Nejdříve se prý Bárta cítil nepatřičně, přesto nabídku vnímal jako velkou čest, a tak se výstava úspěšně zrealizovala v městském kině v Novém Boru a od té doby ještě i v Kutné Hoře a ve Vrchlabí.

Závěrem

Setkání s Jiřím Bártou se nese ve velmi milém, přátelském duchu. Láska k hudbě a způsob jejího prožitku jsou po obě víkendová dopoledne všudypřítomny. Jako by se na chvíli zastavil čas. Jiří Bárta zaníceně popisuje autentickou interpretaci Bachových suit tak bytostně, že když pak skutečně skladby zazní, nejednomu posluchači se určitě zatají dech. Podobně emotivně představí také hudbu Leoše Janáčka a rovněž pohovoří o svých výjimečných životních setkáních. Ať už to byli učitelé, dirigenti anebo spoluhráči. Vedle Bacha a Janáčka pak Jiří Bárta vybírá hudbu Ludwiga van Beethovena, Sergeje Rachmaninova, Johannesa Brahmse, Henryka Goreckého, Arthura Honegera anebo Gustava Mahlera či Arvo Pärta. Ale zazní i hudba „nevážná“, ovšem vážně a hluboce působivá. Například písně turecké interpretky Areni Agbabian a Nicolase Stockera anebo stoleté nahrávky turecké hudby na kemandže - arabský smyčcový hudební nástroj. A zazní i další skladby, ale to už se nechme příjemně překvapit.

Návštěvu u Jiřího Bárty vysílá Český rozhlas D-dur o víkendu 28. a 29. prosince od 8 do 12 hodin.