Tristan a Isolda z Metropolitní opery

Jelikož jsem však v životě nikdy nepoznal skutečné štěstí lásky, hodlám vztyčit tomuto nejkrásnějšímu ze snů pomník, v němž bude tato láska od začátku do konce náležitě uspokojena: v hlavě mám načrtnutého Tristana a Isoldu…
Richard Wagner příteli Ferenci Lisztovi v dopise z Curychu 16. prosince 1854. 

Když psal  Wagner tento dopis byl ve velice problémové situaci. Kvůli své účasti na povstání v Drážďanech v letech 1848–49. byl vyhoštěn z Německa a nucen uchýlit se do Švýcarska, kde přežíval díky pomoci bohatých přátel. Jeho finanční situace byla velice nejistá a jeho manželství s první chotí Minnou Planer procházelo krizí. Od premiéry Lohengrina , která se konala o čtyři roky dříve od něho hudební svět nové dílo neslyšel. Napsal sice libreto k tetralogii Prsten Nibelungův a hudbu k úvodnímu Zlatu Rýna, ale už při práci na následující Valkýře si uvědomoval, jak zdlouhavý bude proces dokončení celého cyklu  a  kladl si otázku, zda vůbec, vzhledem k enormním nárokům na provozování, bude mít tetralogie naději na uvedení.

Wagnera zaujal epos o marné lásce rytíře Tristana k Isoldě  z oblasti starověkých mýtů a legend, jehož kořeny jsou patrně v keltské kultuře, a následně byl  šířen v různých verzích  v období středověku. Inspirace měla i osobní podtext - k době Wagnerova pobytu v politickém exilu v Curychu se váže jeho vztah k Mathildě Wesendonck, choti skladatelova přítele a podporovatele, díky kterému zažíval tvůrce Tristana  pocit marné lásky... 

Skladatelův záměr doznal určitější obrysy, když koncem června 1857 přerušil práci na tetralogii Prsten Nibelungův, která dospěla do poloviny opery Siegfried a začal se intenzivně zabývat Tristanem. K rozhodnutí přispěla patrně nejen zaujatost námětem a skutečnost, že měl v té době už určité představy o hudebním řešení, což se jevilo jako základ pro bezproblematickou práci, ale i přesvědčení o  vzniku úspěšného a inscenačně lákavého díla a tedy i poměrně rychlé možnosti  pro zlepšení své finanční situace.

Wagnerovým hlavním zdrojem pro vytvoření libreta byla poetická verze příběhu  od Gottfrieda von Strassburga, z období kolem roku 1210. Děj opery vyjadřující  intenzivní touhu po lásce se odehrává na lodi na Irském moři, v Cornwallu v jihozápadní Británii a ve francouzské Bretani. Loď vyplouvající z irských vod do Cornwallu odváží Isoldu ke králi Markemu, za kterého se má provdat.  Pro Isoldu je dohodnutý sňatek nepřijatelný, raději by volila smrt. Na lodi se setkává s Tristanem, kterému sice kdysi zachránila život, ale následně zjistila, že byl vrahem jejího bývalého snoubence, válečníka Morolda. Nechává připravit smrtící lektvar, který by ukončil život její i Tristanův. Pohár byl ale naplněn čarovným nápojem lásky. Ještě než vkročí na pevninu, jsou Tristan a Isolda k sobě připoutáni – vášní, hlubokou a věčnou láskou, která může dojít naplnění jen ve smrti. Wagner v koncepci libreta  pominul vnější situace milenců, ale soustředil se na  emocionální rovinu a psychologické aspekty příběhu, vnitřní hnutí duší mezi životem a smrtí jako součásti celkového řádu světa.

Tristan a Isolda z MET, Paola Kudacki|foto:MET Metropolitní opera New York

Hudba Tristana je jednou z nepůsobivějších a její partitura  jednou z nejvýznamnějších, které byly v historii hudby napsány. Ve snaze o adekvátní hudební vyjádření scén překračuje konvence a dosavadní stylové hranice, Wagner jí ovlivnil řadu svých následovníků a obecně moderní kompoziční techniky až do 20. století. Uvolnil tradiční tonální ukotvení, harmonický průběh komplikují chromatické tóny melodických linií, už v průběhu předehry se ozve v rámci leitmotivu souzvuk, nazývaný příznačně jako  Tristanův akord. Melodické pletivo příznačných leitmotivů se prolíná symfonicky pojatým orchestrálním zvukem. Mimořádné pěvecké i herecké nároky jsou kladeny na představitele hlavních rolí.

Operu Tristan a Isolda dokončil Wagner v Luzernu 9.srpna 1859. Poté následovala strastiplná snaha o prosazení nového díla na jeviště - divadla ve Strassburgu, Karlsruhe, Paříži i Drážďanech plánovala uvedení, ale  následně dílo odmítla. Vídeň požadovala sedmdesát zkoušek a nakonec partituru Wagnerovi vrátila s odůvodněním, že je opera neproveditelná. Dílo bylo skutečně na svou dobu převratné, ve svých nárocích překonávalo standardní technické možnosti divadelních orchestrů a bylo extrémně náročné i pro přestavitele hlavních rolí. Když už se zdálo, že se Tristan a Isolda na scénu nedostane, změnila naštěstí situaci náklonnost bavorského krále Ludvíka II, který byl Wagnerovým nadšeným obdivovatelem. Z jeho rozhodnutí byla opera nastudována a uvedena v premiéře  v mnichovském dvorním divadle 10.června 1865 za řízení dirigenta Hanse von Bülowa. Epochální původní provedení nic nezměnilo na tom, že se k inscenování  Tristana a Isoldy dlouho žádné divadlo neodvážilo. Až po devíti letech pokračovala další cesta díla po operních jevištích přes Výmar (1874), Berlín (1876), Königsberg (1881), dále Lipsko, Londýn a Hamburg. Roku 1886 byl Tristan a Isolda poprvé uveden v Bayreuthu. Česká premiéra se konala 30.dubna 1886 ve Stavovském divadle v Praze.

Wagnerova ohromující hudba a svrchovaně působivé ztvárnění mystického příběhu o lásce a smrti zaujímá  jedinečné místo v operním repertoáru – je výzvou pro tvůrce inscenace i interprety a příslibem hlubokého zážitku pro diváky a posluchače.