Od Dráteníka ke Karlštejnu - česká romantická opera v letech 1826-1916
O víkendu 10. a 11. února si v rámci Roku české hudby připomeneme umělecké podhoubí, které připravilo cestu velkým českým operním zvůrcům.
Ve dvou víkendových dopoledních blocích 10. a 11. února se formou malé hudební antologie vypravíme na imaginární Návštěvu do světa české romantické opery 19. století, která v několika skladatelských generacích a v dlouhém časovém období let 1826-1916 hledala svoji specifickou podobu; a to jak po hudební, tak i po literárně-námětové stránce a také své pevné místo v domácím a posléze i světovém divadelním repertoáru.
Počátky „opery v Čechách“, můžeme-li to takto velmi obecně a ve zkratce nazvat, sahají přibližně do 17. století, ke zpěvohrám s náměty jak duchovními v latinském jazyce, tak ze selského prostředí s českým textem a často v různých nářečích. V 18. století byla v Praze postupně otevírána první veřejná divadla, v nichž sice převažoval italský operní repertoár, ale kde se vedle italštiny a němčiny začala zásluhou malých kočujících vlasteneckých divadelních společností příležitostně objevovat i čeština. Souběžně vznikala pestrá řada původních českých frašek a truchloher ovlivněných formou německého, resp. vídeňského lidového singspielu i italské opery. Dobu postupného českého národního kulturního probouzení, kdy divadlo sehrávalo ve společnosti stále významnější úlohu, pak o sto let později, na sklonku 19. století, geniálně zpracoval Alois Jirásek ve svém historickém románě „F. L. Věk.“
Za mezník ve vývoji původní české opery je považována premiéra původní české zpěvohry Dráteník z pera kapelníka a skladatele Františka Škroupa, na libreto Josefa Krasoslava Chmelenského, která se uskutečnila 2. února 1826 se ve Stavovském divadle v Praze a je považována za první české významné hudebně-dramatické dílo na operním poli.
Sobotní první část pořadu nás zavede do let 1826-71, kdy spolu se vznikem řady oper se na poli české kultury odehrály významné události; v roce 1850 byl tehdejšími českými autoritami hudebního a kulturního života založen Sbor pro zřízení Národního divadla, v jehož čele stál František Palacký; roku 1862 bylo otevřeno tzv. Prozatímní divadlo, které se na dvaadvacet let stalo důležitou pražskou divadelní scénou a 16. května 1868 pak byl slavnostně položen základní kámen budoucího Národního divadla. V této době se na operním poli o své slovo hlásí i první generace českých skladatelů: Jan Bedřich Kittl, Josef Leopold Zvonař, František Zdeněk Skuherský, Karel Šebor, Bedřich Smetana, Vilém Blodek, Karel Bendl či Josef Richard Rozkošný, jejichž známým i zapomenutým operám bude věnován první díl pořadu.
Nedělní druhá část nás provede léty 1871-1916, kdy po předchozích letech hledání začala česká opera nalézat svoji specifickou podobu, a to jak po hudební, tak i po literárně-námětové stránce. Počátek 70. let 19. století přinesl v české společnosti kromě politických očekávání (příslib tzv. česko-rakouského vyrovnání završeného korunovací císaře Františka Josefa I. na českého krále, k němuž však vinou maďarsko-německých obstrukcí v Říšské radě nikdy nedošlo), také velký kulturní rozkvět, národní sebeuvědomování a také vlnu širšího zájmu o slovanskou kulturu.
V operách byly preferovány idealizované náměty z české mytologie, z historie (v níž husitství získávalo zvláštní postavení), dalšími inspiračními zdroji se staly tzv. Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (později prokázaná falza), literární díla českých autorů či náměty hlásící se k ideji panslavismu korespondující tak s politicko-společenskou atmosférou tehdejší doby; roku 1884 bylo napodruhé (po předchozím požáru) slavnostně otevřeno Národní divadlo v Praze. Od 70. let 19. století se rovněž také začíná výrazně prosazovat nová generace českých operních skladatelů: Vojtěch Hřímalý, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibicha, Karel Kovařovic, Leoš Janáček, Josef Bohuslav Foerster, Stanislav Suda, Karel Weis, Otakar Ostrčil, Jan Malát a Vítězslav Novák, jejichž hudba nás bude provázet druhou částí pořadu.
Ukázky z uváděných oper zazní z digitálně restaurovaných historických a novějších nahrávek vzniklých ve studiích Československého (Českého) rozhlasu v Praze, v Plzni, v Brně a v Ostravě v letech 1949-2000, zpívají slavní čeští operní pěvci 2. poloviny 20. století.
