Ohlédnutí za Hudebním fórem Hradec Králové 2012

Smutek při loučení, že něco jedinečného už zase končí, by se snad dal kompenzovat těšením na příští ročník, ale to by teď, nedlouho po festivalu byla ještě škoda. Hudba také neodezní s poslední notou, doznívá ještě v dozvuku – který je dokonce dvojí, fyzický v prostoru, kde hudba zněla, a mentální v psychické realitě přítomných – účinkujících a posluchačů.

Nabízíme tedy „dozvuk“ Hudebního fóra Hradec Králové – ohlédnutí za festivalovými okamžiky, které provázely koncerty v podobě rozhovorů s hosty, jichž se před rozhlasovým mikrofonem letos vystřídalo opravdu hodně. Některé z následujících rozhovorů měli posluchači stanice Vltava možnost slyšet v přestávkách koncertů vysílaných přímým přenosem, některé po koncertech. Mnohé ve zkrácené verzi, tady si je můžete poslechnout kompletní.

Zahajovací koncert (30. října) dirigoval Marko Ivanovič. Na programu bylo jediné dílo – Symfonie č. 1 Alfreda Šnitkeho. Marko Ivanovič skladbu nastudoval s Filharmonií Hradec Králové, z jejíhož tělesa se v druhé větě vydělili Gabriela Vermelho (housle) a Michal Nejtek (klavír) jako sólisté.
A takový je pohled dirigenta do nitra Šnitkeho Symfonie č. 1:

Muzikolog Jan Špaček, zaměřující se na ruskou hudbu, neváhal a přijel z Brna na zahajovací koncert do Hradce Králové i se skupinou svých studentů, protože, jak se stran Šnitkeho První symfonie, díla vpravdě náročného, ale pro hudební myšlení 20. století velmi zásadního svěřil, „tohle oni prostě musí slyšet a vidět naživo“.

Na komorním koncertě 31. října zněla jediná skladba – hodinová Korespondence pro dva klavíry, jejímiž autory jsou Georgs Pelécis a Vladmir Martynov. Skladatelé si asi dvacet let psali dopisy v notách – původně to byla jen taková variační hra, po čase ale nabyla – už sama od sebe, bez přičinění autorů – hlubšího smyslu a Pelécis s Martynovem se rozhodli dát jí podobu koncertně provozovatelného díla.

Korespondenci, skladbu Georgse Pelécise a Vladimira Marytnova pro dva klavíry, uvedli na studiové scéně Divadla Drak Stanislav Gallin a Martin Levický.

Na 1. listopad připadl koncert Brno Contemporary Orchestra – souboru, který na české koncertní scéně funguje teprve rok, ale zdá se být dosti ambiciózní na to, aby mu zaměření na soudobou hudbu vydrželo. Založil a vede jej Pavel Šnajdr, vedle Marka Ivanoviče další umělec, který se soudobé hudbě věnuje nejen s profesionálním nadhledem, ale i s nadšením. Pro Hradec Králové nastudoval s BCO program z tvorby estonského skladatele Erkki-Svena Tüüra. Nebýt Arvo Pärta, který obsazuje pozici nejvýznamnějšího estonského skladatele, náleželo by toto prvenství určitě Tüürovi: jeho hudba zní na prestižních festivalech po celém světě a objednávky na nová díla se mu jen hrnou.
Má Erkki-Sven Tüür vůbec kdy sledovat život svých skladeb po té, co je odevzdá interpretům nebo vydavateli, a stojí o to následovat je – a dělá to?

Jedním z nejúžasnějších rysů Hudebního fóra Hradec Králové je, že se na festival sjíždějí lidé – posluchači i účinkující – kteří mají soudobou hudbu rádi, věří jí, což znamená, že jim na jedné straně poskytuje něco, co od klasické hudby – jakožto umění prověřeného časem – nelze moc čekat, a na druhé straně jsou ochotni nést riziko a sem tam podstoupit i zklamání, a nehroutit se z toho. Jako v životě, jako v partnerství. Na HFHK přijíždějí lidé, pro něž je soudobá hudba partnerkou. Nelituje hudební publicista, etnomuzikolog Matěj Kratochvíl, že vážil cestu na koncert z tvorby Erkki-Svena Tüüra do Hradce Králové?

Od dušičkového pátku do neděle byl čas na první „doznívání“. Festival se vždycky koná v době Dušiček a v jeho dramaturgii je vždycky velmi citlivě zohledněna spirituální dimenze bytí. Tak, že bezvěrec si toho ani nevšimne, a pro toho, kdo vnímá spirituální fáze ročního cyklu, ať už kosmicky nebo religiózně, je HFHK v souladu s georytmy a biorytmy času.
Poukázal na to i Romualdas Gražinis, umělecký vedoucí komorního sboru Aidija, který na festivalu – za spoluúčasti členů Královéhradeckého dětského sboru Jitro – uvedl 5. listopadu tři oratoria litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse. Nejdřív Magický kruh sanskrtu (1990).

Partitury, o nichž byla řeč v rozhovoru, jsou výtvarná díla sui generis – během festivalu byly vystaveny v prostorách budovy Filharmonie Hradec Králové. Rozhovor s Romualdasem Gražinisem tlumočil Vítězslav Mikeš, muzikolog a lituanista, který se podílel rovněž na dramaturgii letošního ročníku HFHK. Tvorbě Broniuse Kutavičiuse se věnuje systematicky, o postavení skladatele v současné litevské hudební kultuře (na současné litevské hudebně-kulturní scéně) říká:

Koncert komorního sboru Aidija se konal v architektonicky jedinečném a obsahově zvláštním komplexu Sboru kněze Ambrože. Areál je realizovaným návrhem Josefa Gočára, ke kostelu se prochází po cestě ohraničené z obou stran vysokými zdmi kolumbária, v němž – vzhledem k roční době – svítily do tmy stovky svíček. Kostel sám má skvělou akustiku, bylo plno, Romualdas Gražinis přizpůsobil provedení oratorií – jehož součástí jsou teatrální prvky a pohybová akce – prostoru, atmosféra byla... nepopsatelná. Bronius Kutavičius nakonec nepřijel, přijela jeho manželka, se sborem Aidija v oratoriích Z kamene Jatvěhů a Poslední pohanské obřady spoluúčinkovali členové Královéhradeckého dětského sboru Jitro.
Po koncertě přišli k rozhlasovému mikrofonu na kůr hudební publicisté Petr Veber a Matěj Kratochvíl a sbormistr Jiří Skopal.

Prostor jako klíčový element hudby vstoupil do hry ještě na komorním koncertě 6. listopadu v kapli sv. Klimenta. Kaple stojí na místě nejstarší sakrální stavby ve městě, což jejímu prostoru samo o sobě propůjčuje velikou sílu, která je ještě znásobena poslední přestavbou ze začátku 18. století, jejímž projektantem byl Giovanni Santini. Na koncertě hrál Jan Žďánský dvě skladby pro violoncello sólo od ruského skladatele Alexandera Knajfela. Jaké bylo jeho setkání s hudbou tohoto skladatele?

Hudební fórum Hradec Králové uzavřel koncert věnovaný tvorbě lotyšského skladatele Peterise Vaskse. Sólistou večera byl Jiří Bárta, Vasksovy skladby Canto di forza pro 12 violoncell, Violoncellový koncert a Symfonii č. 3 nastudoval se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu Andreas Sebastian Weiser. Během rozhovoru před zkouškou v karlínském studiu Rozhlasových symfoniků vešel i Peteris Vasks...

Jak je zřejmé z reportáže, Peteris Vasks přijel na festival jako host, byl osobně přítomen na zkouškách i na koncertě a k rozhlasovému mikrofonu přišel ještě i po koncertě.....

Ještě v přestávce závěrečného koncertu, po té, co jsme vyslechli Vasksovy skladby Canto di forza a Violoncellový koncert, jsme si udělali čas i na první, čerstvé ohlédnutí za festivalem – s ředitelem Filharmonie Hradec Králové Václavem Dernerem a šéfredaktorem stanice Vltava, hudebním skladatelem Lukášem Hurníkem.

Pro rozhlasové posluchače neviděnou, pro posluchače v královéhradeckých koncertních prostorech nepřehlédnutelnou součástí festivalových koncertů byl jejich světelný design. Letos se jeho tvorby ujal tým studentů z oboru grafická tvorba – multimédia z katedry výtvarné kultury a textilní tvorby Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Vedoucí oboru je Jaroslava Severová – jaký typ inspirace pro ni a pro její studenty představovala současná hudba?