Rozhlasák Karel Ančerl
Dirigenta Karla Ančerla připomínáme první červencový týden, kdy to bude/je 40 roků od jeho smrti v kanadském Torontu. Vedle série Matiné s live nahrávkami z Ančerlových koncertů s Českou filharmonií či Torontským symfonickým orchestremse můžete těšit také na Akademii věnovanou Ančerlovu vztahu k rozhlasu.
Karel Ančerl byl v Československém rozhlase ve 30. letech a pak krátce po válce zaměstnán, pracoval s rozhlasovým symfonickým orchestrem. V pořadu připomeneme jeho nahrávky z této etapy. Ale Karel Ančerl také z archivních snímků promluví, protože byl - hlavně v 60. letech - častým hostem u rozhlasového mikrofonu díky publicistovi Ivanu Medkovi. Středeční Akademie začíná ve 20 hodin a má výmluvný název: Rozhlasák Karel Ančerl.
Dlouholetý šéf České filharmonie (1950-68) a v závěru života umělecký ředitel Torontského symfonického orchestru (1969-73) - to je obvyklý úhel pohledu na Karla Ančerla, od jehož úmrtí v kanadském Torontu je tomu 3. července 2013 přesně 40 roků. Je tu ale ještě jedna kapitola. Obsažná a výmluvná zároveň. Kapitola rozhlasová.
Od Voskovce a Wericha do Radiojournalu
Po absolutoriu na Pražské konzervatoři v roce 1930 hledal dvaadvacetiletý Karel Ančerl práci. Na škole se věnoval kompozici, dirigování, komorní hře a bicím nástrojům. A pod vedením Aloise Háby i té nejmodernější hudbě. První stálé angažmá ale získal dík lehčí múze. V roce 1931 ho spolužák z konzervatoře Jaroslav Ježek přivedl jako houslistu a dirigenta do Osvobozeného divadla. V listopadu 1933 ovšem z divadla odešel, protože chtěl svoji budoucnost spojit s rozhlasem. Pět následujících let pracoval v pražském Radiojournalu jako hudební režisér s kapelnickými povinnostmi.
S rozhlasovým orchestrem se poprvé potkal už na podzim 1932, ale zlomový pro něj byl až 4. duben 1934, kdy zaskočil za indisponovaného dirigenta v provedení Prokofjevovy 3. symfonie a 1. klavírního koncertu - se skladatelem u klavíru. O záskoku se dověděl den před vysíláním. Kritika o jeho výkonu napsala: "Jak zvládl v tak krátké době těžkou partituru symfonie a nijak snadnou partituru koncertu, je nám záhadou. Ale zvítězil na celé čáře."
Následně dostával Ančerl výrazně víc příležitostí. Čím dál zajímavějších. Mohl dirigovat hudbu Bély Bartóka, Albana Berga, Arnolda Schönberga (v české premiéře jeho Pierrota lunaire!) nebo Maurice Ravela. Poslední vysílaný koncert pod jeho taktovkou je evidovaný 19. srpna 1938, kdy zazněla Ostrčilova Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici a části z jeho opery Legenda z Erinu.
Vyhazov z rozhlasu a poválečný návrat
Pět let intenzivní práce neznamenalo nic, když se po hitlerovské okupaci Čech a Moravy zavedly nacistické rasové zákony. (I když sílící antisemitismus českého původu přinesla už tzv. Druhá republika.) Ančerl byl okamžitě propuštěn. Tři roky se živil jako dělník, v listopadu 1942 byl transportován do Terezína, v říjnu 1944 do Osvětimi, kde zahynuli všichni jeho nejbližší příbuzní - manželka se synem i Ančerlovi rodiče... "Na toto období nerad vzpomínám, ale přesto přineslo mnoho zkušeností. A hlavně jedna důležitá věc, která mně pomohla žít dál. Když jsem poznal propastné hlubiny toho, co člověk člověku může udělat, neztratil jsem víru v lidi a vrátil jsem se s plným elánem do dráhy, kterou jsem započal v roce 1930."
Po válce Ančerl šéfoval Opeře 5. května, ale v roce 1947 se vrátil do Československého rozhlasu jako šéf jeho symfonického tělesa. Nepřekvapí velká pozornost české i světové soudobé hudbě (kde jsou ty časy!) - česká premiéra Stravinského skladby Oedipus rex, díla K. B. Jiráka, Aloise Háby či Karla Šroma. Ančerl se během své dráhy skoro vůbec nevěnoval opeře. S výjimkou právě rozhlasových let, kdy pod jeho vedením vznikly studiové nahrávky Smetanovy Prodané nevěsty, Braniborů v Čechách, ale také Musorgského Borise Godunova. Dík pražskojarnímu koncertu s rozhlasovým orchestrem v květnu 1950 se zásadně změnil Ančerlův život. Sólista koncertu David Oistrach byl spoluprací s ním tak nadšen, že o dirigentovi mluvil s ministrem Nejedlým jako o žhavém kandidátovi na post šéfa České filharmonie. Tím se Ančerl na podzim 1950 opravdu stal. K rozhlasovým symfonikům se vrátil už jen párkrát. Naposledy 10. dubna 1968 na koncertě na Žofíně ke svým šedesátinám. Jen několik měsíců před emigrací dirigoval Hartmannovo Concerto funébre a Mendelssohnovu Italskou symfonii.
Ančerl diriguje a hovoří
V rozhlasovém archivu je spousta záznamů Ančerlových koncertů. Se Symfonickým orchestrem Pražského (či Československého) rozhlasu i koncertů pozdějších, s Českou filharmonií. Ale máme i Ančerlovo slovo, a to hlavně díky hudebnímu publicistovi Ivanu Medkovi, který s dirigentem často natáčel.
Jsou to nádherné dokumenty, ve kterých Karel Ančerl mluví třeba o svém učiteli Václavu Talichovi, o dirigentských zkušenostech s Českou či Berlínskou filharmonií, ale také - v dubnu 1967 - o publiku: "Napřed vezmu jednotlivé typy. Je jich mnoho a některé z nich jsou někdy docela nepříjemné. Vezmu ten nejnepříjemnější: to jsou kašlalové, tedy lidé, kteří - kdykoliv se jim zachce, ať hrajete pianissimo nebo piano, prostě ať zní na jevišti cokoliv - si prostě docela nahlas zakašlou. Dovedete si představit, když jste v pianissimové náladě a najednou za vámi zazní rána jak z děla, tak je skutečně umění udržet se v té náladě dál a na takového kašlala se nezlobit. U nás se tyto typy poměrně dost rozšířily, hlavně na podzim, kdy jsou k tomu určité předpoklady."
