Smetanova Prodaná nevěsta slaví 150 let. Skončilo hlasování o nejkrásnější Mařenku.

03627721.jpeg

Letošní rok, kdy 30. května uplyne 150 let od premiéry Smetanovy Prodané nevěsty, naší „národní opery oper“, se stal přímo výzvou zpřístupnit všem operním milovníkům její původní a vlastně téměř už zapomenutou podobu. Čtyři desetiletí starou nahrávku této verze, jak se ve spolupráci se stanicí Vltava objevila v letošním edičním plánu kompaktních desek vydavatelství Radioservis, vysílá Český rozhlas právě v jubilejní den.

Unikátní nahrávku vysíláme 30. května v 19:30.

V rámci výročí jsme pro vás kromě restaurované nahrávky připravili i následující ukázky z opery a hlasování o nejkrásnější představitelku Mařenky. Nyní již známe vítězku. Ve vašem hlasování vede Dana Burešová a nahrávka z roku 2016.

Čtěte také

V roce 1974 se jednou z významných hudebně-kulturních událostí Roku české hudby stala inscenace původní dvouaktové verze Smetanovy opery Prodaná nevěsta (z r. 1866) v podání posluchačů pražské Konzervatoře. Hudebního nastudování se ujal přední český dirigent a pedagog Libor Hlaváček, divadelní režii měl profesor Hanuš Thein.

Ema Destinnová, 1938

Premiéra se udála v rámci Mezinárodního festivalu Pražské jaro 1974 v Tylově (dnešním Stavovském) divadle 12. a 18. května a poté ještě následovala 26. května dvě představení (odpolední a večerní). S původní verzí Prodané nevěsty hostovala pražská Konzervatoř ještě téhož roku na prvním ročníku Mladé Smetanovy Litomyšle a následujícího roku se v květnu Prodaná nevěsta reprízovala opět v Tylově divadle. Československý rozhlas v Praze (resp. jeho Hudební redakce pro děti a mládež, v jejímž čele stál její dlouholetý legendární redaktor Vratislav Beránek) pořídil ze závěrečného večerního představení 26. května 1974 v Tylově divadle unikátní zvukový záznam, který se stal významným archivním dokumentem Čs. rozhlasu. Protagonisty této nahrávky byli Jitka Soběhartová (Mařenka), Miloš Ježil (Jeník), Vladimír Doležal (Vašek), Luděk Vele (Kecal), Miloslav Pařízek (Krušina), Josef Línek (Mícha) ad. A jedna technická zajímavost k tomu: hudební režisér záznamu Jan Valta po letech zavzpomínal, že „natáčení v Tylově divadle probíhalo revolučně novým způsobem v tom smyslu, že mikrofony ležely na podlaze jeviště a překvapivě nebraly dupání účinkujících, anebo zcela zanedbatelně, takže to nerušilo v záznamu.“

03634151.jpeg


30. května v 19:30
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Původní znění z roku 1866. K 150. výročí (30. 5. 1866) premiéry opery. Připravila a uvádí Vlasta Reittererová. Spoluúčinkuje Otakar Brousek ml. Osoby a obsazení: Krušina, sedlák (Miloslav Pařízek), Ludmila, jeho žena (Oldřiška Procházková), Mařenka, jejich dcera (Jitka Soběhartová), Tobiáš Mícha, gruntovník (Josef Línek), Háta, jeho žena (Eva Marková), Vašek, jejich syn (Vladimír Doležal), Jeník, Míchův syn z prvního manželství (Miloš Ježil), Kecal, vesnický dohazovač (Luděk Vele), Principál komediantů (Lubomír Vraspír) Esmeralda, komediantka (Jana Kloučková), Indián, komediant (Aleš Hendrych), Kluk (Zbyněk Brabec). Zpívá Pěvecký sbor posluchačů pražské konzervatoře, sbormistr Jan Kasal, hraje Symfonický orchestr posluchačů pražské konzervatoře, řídí Libor Hlaváček. Záznam představení v Tylově divadle v Praze 26. května 1974.

Nicméně dvaačtyřicet let času archivního odpočinku vykonalo na analogovém záznamu svoji „nemilosrdně rutinní práci“ a tak záznam opery musel nejprve projít kompletní zvukovou restaurací, s cílem co nejvíce se přiblížit zvukové podobě původního záznamu z představení z Tylova divadla. Náročného úkolu se ujal dlouholetý a zkušený mistr zvuku a zakladatel rekonstrukčního zvukového studia Českého rozhlasu Miroslav Mareš, který pro vydavatelství Radioservis unikátní záznam speciálně a citlivě digitálně restauroval.

02477376.jpeg

Zvukový archiv Českého rozhlasu však není jediný, který vlastní unikátní materiály ke zmíněnému divadelnímu představení. Zajímavá „vzpomínka“ na uvedení první verze Smetanovy Prodané nevěsty je rovněž ukryta v archivu knihovny pražské Konzervatoře, a to v podobě objemné fotodokumentace čítající několik desítek fotografií ze zkoušek a představení v Tylově divadle, včetně originálního programového letáčku z premiéry, a několika výročních zpráv zmiňujících tuto výjimečnou hudební událost v kulturním kontextu doby. Poklady nejvzácnější, spjaté s historickou premiérou opery v květnu 1866 v Prozatímním divadle v Praze, jsou pochopitelně obsaženy ve sbírce Národního muzea resp. v Muzeu Bedřicha Smetany a v Divadelním oddělení NM. Všechny zmíněné instituce pak s nesmírnou vstřícností umožnily vydavatelství Radioservis využít vybrané reprodukce vztahující se jak k provedení v Tylově divadle roku 1974, tak k historické premiéře z roku 1866, a doprovodit jimi textovou část bookletu operního kompletu; autorkou poutavého průvodního komentáře je muzikoložka Vlasta Reittererová.

03627722.jpeg

Závěrem snad lze popřát, aby tato unikátní nahrávka klenotu české komické opery, původní verze Prodané nevěsty Bedřicha Smetany, vydaná v roce 150. výročí premiéry, potěšila všechny její příznivce, milovníky, pamětníky, potažmo i samotné aktéry tehdejších představení v Tylově divadle.


„Každý jen tu svou...“ aneb „Jak se Prodaná nevěsta stala národním majetkem“

Opera z nejmilovanějších, nejobehranějších, nejlidovějších, prováděná k příležitostem nejvznešenějším i nejprofánnějším. Bylo o ní napsáno mnoho, víme o ní mnoho. Sdílí osudy jiných notoricky známých, znárodnělých a zlidovělých děl. Nesnadno se v její historii rozeznávají fakta od legend. K jedné z legend patří i ta o lásce, kterou k ní spontánně zahořel celý národ a o opovržení, kterým ji častovala cizina. Existuje však také úsloví, že doma není nikdo prorokem (nebo je prorokem špatným), a tak tomu ve skutečnosti bylo i s Prodanou nevěstou.

03634141.jpeg

Bedřich Smetana po létech vzpomínal: „Roku 1865 jsem dohotovil první svoji komickou operu, dal jsem jí sám jméno Prodaná nevěsta, protože básník textu Sabina nevěděl, jak ji pojmenovat. Byla ve dvou jednáních a s prózou. Umínil jsem sobě, že se pokusím, jestli se mi podaří lehčí sloh, o kterém jsem dosud nikdy nepracoval. Chtěl jsem všem svým odpůrcům dokázat, že umím se velmi dobře pohybovat v menších hudebních formách, co mě oni upírají. [...] Též jsem hleděl ve všech číslech národní ráz hudby zachovati.“

03634149.jpeg

Kolem roku 1860 se stala velmi ožehavou otázka samostatného českého divadla, o němž se už desetiletí debatovalo, a samozřejmě také samostatné české opery. Před realizací stálo prozatímní řešení v podobě menšího divadla, než mělo být plánované velké Národní, a volalo se po původním českém repertoáru. Mecenáš hrabě Jan Harrach ve snaze podpořit tvorbu vyhlásil soutěž na původní českou operu v žánru historickém a komickém, ale výzva kupodivu neměla žádoucí ohlas. S komickou operou se do soutěže nepřihlásil nikdo, historické opery se sešly tři, mezi nimi Smetanova prvotina Braniboři v Čechách na libreto Karla Sabiny; hudba získala příznivé posudky, ale Sabinovo libreto se dočkalo odsouzení, člen poroty Karel Jaromír Erben ho dokonce označil jako „slátaninu nakvap“.

Smetana pravděpodobně o Sabinovi tolik nepochyboval, když se rozhodl zhudebnit jeho další text. Problém, na který narazil, však byl nový, a nejen pro Smetanu. Libreto počítalo s mluvenými dialogy, jaké používaly už zastaralý německý singspiel nebo francouzská opéra comique, ale v Praze se právě objevilo jméno Jacquese Offenbacha a nový divadelní žánr získal rychle oblibu. Česká opera ale vyžadovala vlastní přístup. Měla ukázat ryzí češství, nejlépe veseloherním námětem z vesnického života, jemuž by odpovídal i charakter hudby. V hodnocení poroty Harrachovy soutěže se přece také objevil názor, že opera Braniboři v Čechách „ne ve všem odpovídá zadanému, žádoucímu národnímu programu“. Volalo se po národním charakteru hudby, co to však znamenalo, o tom nebylo jasno. Publikum chtělo slyšet v opeře líbivé, zapamatovatelné melodie, to si uvědomoval i Smetana: „Volání po melodii znamená u většího dílu obecenstva tolik, aby ihned mohlo veškeré nápěvy bez namáhání a bez smyslu opětovati, jakmile ponejprv je bylo v divadle zaslechlo.“

Smetana se po létech vyjádřil, že Prodaná nevěsta byla vlastně jen taková „hračka“ a daleko víc by ho těšilo, kdyby se podobné obliby dostalo jeho vážným operám. Proces vzniku Prodané nevěsty však rozhodně „hračku“ nepředstavoval. První, jednoaktovou verzi libreta skladatel Sabinovi vrátil, aby děj rozšířil na dvě dějství. Sám v něm pak ještě provedl řadu úprav. O premiéře 30. května 1866 zazněla opera ve dvou dějstvích s mluvenými dialogy, ještě bez tanců, bez pijáckého sboru a bez velké Mařenčiny árie. Přijetí novinky bylo rozporuplné. Teprve během dalších pěti let dozrála Prodaná nevěsta do definitivního tvaru. Posledním skladatelovým zásahem bylo nahrazení mluvených dialogů recitativy; došlo k němu na základě požadavku před uvedením opery v Sankt Petěrburgu roku 1871.

Definitivní autorský tvar však přesto neznamenal závazné dogma. Prodaná nevěsta se stala obecným majetkem i tím, že ji často uváděla ochotnická jeviště, kdy bylo třeba vycházet ze schopností a možností daného ansámblu; v takových případech jistě docházelo k částečnému návratu k próze a ke zjednodušení hudebních čísel. Rovněž profesionálním divadlům různých žánrů se stala Prodaná nevěsta východiskem k vlastním transformacím – stačí připomenout kombinaci s loutkami v inscenaci Divadla Drak v Hradci Králové, představení bratří Formanů, nebo Ypsilonky. A tak se k první verzi Prodané nevěsty roku 1974 vrátila i Pražská konzervatoř.
Vlasta Reittererová