Smyčce k slzám a kapesníčkům. Hudba v povídkách a vzpomínkách Bohumila Hrabala
„Párkrát jsem ho zažil při jazzu. Působil v tu chvíli jak malé dítě, pohupoval se, neobratně se otáčel a projevoval spontánní radost", vzpomněl si kornetista Luboš Zajíček, kterého jsem požádala, aby do pořadu s oblíbenou hudbou Bohumila Hrabala vybral Armstrongovu písničku. Takovou, se kterou se spisovatel nemohl minout. Mack The Knife z Brechtovy a Weilovy Žebrácké opery hrál Armstrong se svými All Stars téměř na každém koncertu.
Rozpětí hudby, kterou měl Hrabal rád, sahá do dobových slaďáků a operet až po Mahlerovy symfonie, ostatně právě v nich Mahler s banální lidovou hudbou geniálně pracoval. Takový Lehár vás žene ke kýčovitým slzám, ale ty slzy jsou pravé. To je něco velice sentimentálního v člověku, řekl Hrabal v jednom rozhovoru.
Také píseň z Lehárovy operety v podání legendárního Richarda Taubera zazní v nedělním odpoledním koncertu, Lisztův Sen lásky, který se musí hrát, jako když sto stříbrných kávových lžičenek vysypete do cínového dřezu, a Harlekýnovy miliony, které ve stejnojmenné Hrabalově povídce obtáčejí jako břečťan domov důchodců na zámku. Ze zdi, která dělí Valdštejnskou zahradu od dvora pivnice u svatého Tomáše budeme sledovat hudební souboj dechovky pana Polaty a Symfonického orchestru hlavního města Prahy, který skončí rvačkou a prokopnutým bubnem, a s panem Metkem v Kersku poslouchat The Fascination z kazových, ale tak výhodně nakoupených desek.
Hrabal píše o hudbě jímavě až srdce usedá, těžko se ubránit dojetí, připravme si kapesníčky!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu
Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?
