Velikonoce a svatodušní svátky v Bachově hudbě

Slovník některých teologů svou komplikovaností mate. Dřívější výrazy přestávají být srozumitelné. Jak dnes mluvit o Ježíšově narození, ukřižování, zmrtvýchvstání a odpuštění vin? V jednom ze svých kázání Ježíš říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha.“ Světlem víry je možno, byť ve zlomku, nahlédnout do světa Boží lásky k člověku. Bachova hudba v tom může být dobrým navigátorem.

Velikonoce

Kantáta Christ lag in Todesbanden BWV 4, Kristus ležel v poutech smrti

„Neboj se. Já jsem první i poslední. Ten živý. Byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“  Ježíšova slova z 1. kapitoly poslední biblické knihy, z proroctví apoštola Jana, uvozují první velikonoční svátek: Hod Boží velikonoční, Kristovo Zmrtvýchvstání. Během bohoslužeb se dodnes čítává úryvek z Markova evangelia. Tři ženy z okruhu Ježíšových učedníků přicházejí pomazat jeho tělo vonnými mastmi. S údivem zjistí, že kámen u vchodu do hrobu je odvalen a Ježíšovo tělo uvnitř není. Anděl v podobě mládence v bílém rouchu je uklidňuje: „Neděste se! Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen a není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte a řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte, jak vám řekl." Ženy utíkají od hrobu v hrůze a úžasu… Každá teorie má své výjimky – afektová i překladatelská: Christ lag in Todesbanden, Ježíš ležel v poutech smrti. Ne „nacházel se“, Ne „ocitl se“.
Doslova „ležel“. Hudební proud se energicky valí vpřed. Žádná ilustrace textu -  teď Ježíš ležel v poutech smrti, teď vstal z mrtvých. Ježíšova smrt a vzkříšení k sobě patří jako celek, jako jediný chorál zpracovaný do motetových variací. Nabízejí se různá obsazení a interpreti toho využívají. V rozhlase jsou dvě nahrávky jen se sborem. Další naopak zcela bez sboru, dirigent místo něj obsadil pouze kvarteto sólistů, navíc s ostrým kontratenorem. Starší nahrávka s Mnichovským sborem a orchestrem se v Deutsche Grammophon tak líbila, že ji v roce 2018 zařadili do projektu Bach333. Dirigent Karl Richter vystavěl skladbu na chlapeckém a mladě znějícím mužském sboru. Připojil jediného sólistu, sytým hlasem vybaveného basbarytonistu Dietricha Fischera-Dieskaua. Kantátu otevře Sinfonia pašijového rázu a podobně laděný první Versus podle chorálu Martina Luthera: Ježíš ležel v poutech smrti, obětován pro naše hříchy. Avšak vstal z mrtvých a přinesl nám život. Proto můžeme šťastně a vděčně chválit Boha a zpívat Halleluja.

Pátý Versus nás také vrací k pašijím. Dietrich Fischer-Dieskau zaujme pochopením textu i vroucností. Jeho hlas klesá v závěrečných verších na slově „Tod - smrt“ do závratné hloubky. Smrt ale nemá poslední slovo: Zde je ten pravý Velikonoční Beránek. Bůh jej povolal a On se na břevně kříže za nás obětoval. Láska jeho vřelá nám svou krví dveře od smrti otevírá. Zhoubce nám už neublíží. Halleluja!

I tato kantáta má „své“ varhanní předehry, například v Bachově Orgelbüchlein.

Kantáta Ein Herz, das seinen Jesum lebend weiß BWV 134, Srdce, jež ví, že jeho Ježíš žije

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou,“ říká Ježíš v Janově prorocké knize. Srdce, jež ví, že jeho Ježíš žije. Názvy kantát někdy stručně vyjádří vše podstatné jak o Bachově skladbě, tak o křesťanské zvěsti. Kantáta pro třetí velikonoční svátek začíná recitativem: Srdce, jež ví, že jeho Ježíš žije, nově zakouší dobrotu svého Spasitele. Jak se jen raduje věřící mysl.
Árie naváže výzvou: Vzhůru, křesťané! Zpívejte líbezně, zjevuje se vám nové překrásné světlo. Vzhůru, duše! Děkujte vzkříšenému Spasiteli, jenž daruje blažený čas. Když tenorista James Gilchrist opakuje své „Auf, auf“ - vznáší se jeho hlas lehounce jako vánek. Němčina tohoto Brita je ukázková, stejně jako hra Anglických barokních sólistů.

Kantátu neuzavírá chorál, nýbrž svižný sbor, v němž uslyšíme i oba sólisty. Zpěváci Monteverdiho sboru jako vždy koloraturami doslova proletí: Jásejte, nebesa, raduj se, země. Nejvyššímu vzdejte všichni chválu. Okuste nekonečnou dobrotu Spasitele, On sám upokojí každé srdce. On jest vítěz a utěšitel náš.

Kantáta Ich bin ein guter Hirt BWV 85, Já jsem dobrý pastýř

Druhá neděle po Velikonocích má název Misericordias Domini podle Žalmu 33: „Milosrdenství Hospodinova plna jest země.“

Kantáta Ich bin ein guter Hirt připomíná Ježíšova slova z Janova evangelia pro druhou neděli velikonoční: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ Ježíš často používá symboly a podobenství. Ovce neznamená příměr pro tupost nebo stádnost, nýbrž pro důvěru. Ježíšovi posluchači znali toto označení i z žalmů starozákonního krále Davida, původně pastýře.Úvod zní opět pašijově, Ježíš tu ke svým učedníkům promlouvá před svým ukřižováním. Basista Walter Heldwein klene svou árii jako hudební duhu mezi nebem a zemí.

Altistka Gabriele Schreckenbachová za doprovodu hlubokého violoncella posmutněle zopakuje, že Ježíš je dobrý pastýř. Položil svůj život za ovce, nyní už je nikdo z jeho ruky nevychvátí. 

Autorem Velikonočních písní začínajících slovy Jesus Christus, unser Heiland je německý reformátor Martin Luther. Všechny oslavují Ježíšovo vzkříšení. Jejich motivy využil Bach v několika varhanních cyklech. V pořadu zazní dvě předehry: delší z Lipských chorálů a kratičká z Varhanní knížky jako variace na tříslokovou píseň Jesus Christus, unser Heiland, der den Tod überwand:

Ježíš Kristus, náš Spasitel, svou obětí smrt překonal a z mrtvých vstal. Hřích už více nepanuje. Kyrie eleison - Pane, smiluj se. Ježíš, bez hříchu zrozený, smířil nás s Bohem, abychom žít mohli v jeho přízni. Kyrie eleison - Pane, smiluj se. Smrt, vinu, život i milosrdenství - to vše má ve svých rukou. On zachrání všechny, kteří se k němu obrátí. Kyrie eleison - Pane, smiluj se.

Kantáta Wir müssen durch viel Trübsal in das Reich Gottes eingehen
BWV 146, Mnohým utrpením musíme projít, než vstoupíme do království Božího

„Jubilate! Plésej Hospodinu všecka země.“ Podle Žalmu 66 dostala název třetí velikonoční neděle. Liturgický rok některé biblické události předjímá, jindy se vrací v ději zpět.
O třetí velikonoční neděli se četlo z 16. kapitoly Janova evangelia, kde Ježíš říká: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat.  Budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina, ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“

„Mnohým utrpením musíme projít, než vstoupíme do království Božího.“ Tak posiloval apoštol Pavel křesťany při svých misijních cestách. Stejnojmennou kantátu dobře znala cembalistka Zuzana Růžičková, která prošla několika koncentračními tábory. Hrála ji v podobě Bachova Koncertu pro cembalo a orchestr d moll. V úvodní sinfonii nasadil dirigent Masaaki Suzuki tempo tryskové. Pak nastoupí volný sbor, zpívající o svízelné cestě do Božího království.

Recitativ tenoru připomene odhodlání a apoštola Pavla: Jsem připraven trpělivě nést svůj kříž. Vím, že mé soužení překoná sláva, kterou Bůh připravil svým věrným. Nyní zde ještě naříkám a dav se z toho veselí. Však nadejde čas, kdy se mé srdce zaraduje, a svět zapláče bez útěchy. Neboť pamatujme, Bůh nikoho na rukou do nebe nedonese.

Z kantáty vybírám závěr duetu tenoru a basu. Ten už má zcela jiný ráz: Jak jen se zaraduji a rozveselím, když všechen žal pominul. Zaskvěji se jak hvězda, zazářím jak slunce. Nebeskou blaženost už časný smutek nenaruší.

Kantáta Wer da gläubet und getauft wird, der wird selig werden BWV 37, Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen

 „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.“

Úryvek z 24. kapitoly Lukášova evangelia nás přiblížil ke svátku Nanebevstoupení Krista. Slaví se ve čtvrtek před šestou nedělí velikonoční, 40 dní po Ježíšově zmrtvýchvstání. Všechny kantáty tohoto svátku natočil dirigent J. E. Gardiner znovu v roce 2012, tentokrát ve vlastní produkci. Opět se svými dvěma soubory, ale s jinými sólisty a místo dřívějšího kontratenoru ze snímku u Deutsche Grammophon povolal mezzosopranistku. Sláva mu! Gardiner šel svou cestou i volbou místa. Nahrával ve „stavebním kontrapunktu“ - uprostřed moderních staveb v City v Londýně ve středověkém anglikánském kostele svatého Jiljí, patrona žebráků a nemocných.

„Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen“, vyzývali prorok Jan Křtitel i Ježíš. Tak zní i název Bachovy kantáty. Omytí vodou symbolizuje vnitřní obrácení člověka k Bohu. 
Vynikající Gardinerův fagotista hraje náročný part vnitřního chorálu s radostí a lehkostí. Stejně tak zpívají soprán a mezzosoprán: Bože můj, Otče, má záštito. Ve svém Synu jsi mě miloval láskou odvěkou. Tvůj Syn je má ozdoba, můj ženich, jen v něm se zaraduji. Život v nebesích daroval mi, jen jeho bude mé srdce chválit navždy. Předposlední část, basová árie, zní podobně klidně a lehce: Víra dodává duši křídla, aby se mohla rozletět do nebe. Křest je pečetí milosti a Božího požehnání. Taneční árii protkávají trylky, třepotající se jako křídla osvobozené duše.

V podobném duchu se nese i závěrečný chorál: Daruj mi víru v Tvého Syna Ježíše Krista. Odpusť mi mé hříchy. Neodřekni mi to, co´s přislíbil: že sejmeš mou vinu a osvobodíš mne od jejího břemene.

Logo|foto:Český rozhlas

Svatodušní svátky

Kantáta O ewiges Feuer, o Ursprung der Liebe BWV 34, Ó, věčný ohni, ó, zřídlo lásky

V  pořadu liturgický rok trochu zrychlujeme. Kantáty, které míjíme, přijdou na řadu jindy. Vynecháme i šestou neděli velikonoční a zamíříme rovnou ke svatodušním svátkům.
„A slovo, které uslyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ Říká Ježíš v Janově evangeliu zatím ještě zmateným učedníkům krátce před ukřižováním. Po svém vzkříšení jim znovu slibuje příchod Ducha svatého, kterého pošle místo sebe. Tak bude dál přítomen v jejich srdcích.

Ve Skutcích apoštolských se dočteme o zvláštní události. Deset dní po Ježíšově nanebevstoupení se do Jeruzaléma sjedou poutníci z mnoha zemí oslavit židovský svátek Letnic. Náhle zazáří nad každým z Ježíšových učedníků ohnivé jazyky jako viditelné znamení. Učedníci jsou naplněni Duchem Božím – Duchem svatým. K údivu všech dostávají schopnost promluvit ke každému z přítomných jeho jazykem, pro něho srozumitelně. Z někdejších bázlivých učedníků se stávají apoštolové, kteří budou slovem i skutkem šířit radostnou zvěst o spáse člověka. 

Pro první svatodušní svátek určil Bach i kantátu O ewiges Feuer, o Ursprung der Liebe. Nahrávka s Karlem Richterem se také dostala do projektu Bach333.  Opět s chlapeckým a mužským sborem, s tenoristou Peterem Schreierem
a basistou Dietrichem Fischerem-Dieskauem. S nimi sice „jen“ v recitativech, ale právě ty jsou v Bachových kantátách podstatné. Jejich střídmě doprovázená němčina je pro některé cizince oříšek. Matná výslovnost tu vadí ještě víc než
v áriích. Výjimkou jsou české pěvkyně a Holanďané. Podobají se rodilým Němcům.

Kantátu otevírá velkolepý sbor: Ó, věčný ohni, ó, zřídlo lásky, zapal naše srdce
a posvěť je! Ať jimi pronikají nebeské plameny, ať je nebeské plameny prostupují. Toužíme, ó, Nejvyšší, stát se Tvým chrámem.

Tenorista Peter Schreier ví jak a hlavně co zpívá: Pane, naše srdce zachovávají Tvé pravdivé slovo. Ty v nás přebýváš. Kéž naše srdce jen Tobě náležejí, kéž je dobrotivě prostoupíš svou svatostí.

Barokní němčina basového recitativu hovoří o Bohu v příbytku jeho svatém, o spáse a požehnání, jímž zahrne své věrné. Poslední slova recitativu: Pán vyslovuje nad svým posvěceným domem požehnání, uvozují závěrečný sbor: Pokoj s Izraelem! Vyprošujte Izraeli pokoj! Děkujte podivuhodným rukám Nejvyššího, děkujte Bohu, že na vás pamatoval. Boží moc a jeho požehnání přinesou pokoj Jeruzalému i vám.

Kantáta Erwünschtes Freudenlicht BWV 184, Vytoužené světlo radosti, které k nám přichází v Ježíši

Kantáta pro svátek Kristova Nanebevstoupení připomněla křest vodou a obrácení člověka k Bohu. Křest Duchem svatým také provází viditelná událost při onom velkém shromáždění v Jeruzalémě. Apoštolové v té chvíli dostávají schopnost oslovit každého z přítomných v jeho řeči. Seslání Ducha svatého  potvrzuje Ježíšova slova: Bůh zůstane s lidmi stále. Tři hlavní křesťanské svátky, Vánoce, Velikonoce i Seslání Ducha svatého, se dříve slavily ve třech dnech. Ke třetímu svatodušnímu svátku zazní kantáta Erwünschtes Freudenlicht BWV 184. Převažuje v ní tenor, dirigent John Eliot Gardiner tentokrát obsadil německého pěvce Christopha Genze. Skladba je prosta jakéhokoli stínu. Otevírá ji idylický, i když obsahově hutný recitativ. Raduje se z obnoveného svazku mezi Bohem a člověkem: Vytoužené světlo radosti, které k nám přichází v Ježíši, našem pastýři. Bez něj bychom bloudili roklinami smrti. On jest ten dlouho vytoužený pastýř. Sytí naše duše, Slovem i Duchem svým nás obrací na cestu pravdy. V něm nalézají srdce posilu a osvěžení, útěchu i vysvobození z marností pozemských. Z lásky k nám podstoupil smrt i hrob. Recitativ pak cituje část Žalmu 23: Byť se mi dostalo jíti údolím stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi. Závěr už zní bezmála tanečně: Proto následujme Krista radostně i do hrobu a odtud, jím proměněni, vzhůru!                    

Z kantáty vybírám závěrečný sbor se sólovým sopránem a basem, který se obrací k Bohu s prosbou: Dobrý pastýři, útěcho svých věrných, kéž je s námi stále tvé spasitelné slovo. Kéž nás ozařuje tvá milostiplná tvář. Bože, útočiště naše, zůstávej s námi a svou všemohoucí rukou nás proveď do života věčného.

Logo|foto:Český rozhlas

Svátek Svaté Trojice 

Kantáta Es ist ein trotzig und verzagt Ding um aller Menschen Herze 
BWV 176, Pro všechna srdce je to vskutku skličující a zatrápená věc

Poslední kantátu tohoto pořadu složil Bach pro neděli po svatodušních svátcích. Katolíci ji nazývají svátek Nejsvětější Trojice, současní protestanté svátek Svaté Trojice. Nejde tu o spekulaci teologů, nýbrž o pojmenování Boha: Stvořitel jako Otec, Ježíš Kristus - Syn a Spasitel, a Duch svatý, „který z Otce i Syna vychází.“ V 18. století se při bohoslužbě četl úryvek z 3. kapitoly Janova evangelia. Ježíš zde hovoří o duchovní proměně člověka při křtu. Rozmlouvá o tom s Nikodémem, členem židovské rady. Ten kvůli obavám z pronásledování přicházel za Ježíšem v noci. Ve dne a před lidmi se k němu nehlásil. Bachova kantáta se z jeho ustrašenosti neraduje: Es ist ein trotzig und verzagt Ding um aller Menschen Herze. Úvodní skvostnou fugu vystavěl Bach na této jediné větě. Nejprve mužský sbor v sestupných lomených intervalech, pak podobně „nalomené“ chlapecké hlasy: Pro všechna lidská srdce je to vskutku skličující a zatrápená věc.

Recitativ altu se už přímo týká onoho bázlivého učedníka: Sklesle myslím na to, že Nikodém se odvážil přijít k Ježíšovi nikoli ve dne, nýbrž jen v noci. Nediv se, ach, Mistře, že jen v noci chodím se Tě ptát. Bojím se, že ve dne má bezmoc projeví se. Ty však srdce mé i ducha přijímáš a k životu je probouzíš. V tom je má útěcha. Vždyť všichni, kteří v Tebe věří, ztraceni nebudou, zpívá basista příznačného jména Bas Ramselaar.

Bachova kantáta pojednává o strachu. Nikodém se bojí k Ježíšovi přiznat, Petr ho zapře, po Ježíšově ukřižování se učedníci chvějí, co s nimi bude dál. Ježíš vše chápe. Trpělivě a s láskou pomáhá strachu čelit.
V altové árii probarvené fagotem Bach energicky vyzve: Vzmužte se, bázlivé
a chvějící se duše! Vzchopte se a slyšte, co Ježíš přislíbil: vírou nebe dosáhnu,
až se zaslíbení naplní. Tam budu děkovat a chválit Otce, Syna i Ducha svatého. Vše smírně zakončí chorál: Až jednou projdeme nebeskou branou, budeme bez ustání zpívat: Ty´s jediný král nad všemi bohy strmící. Bůh Otec, Syn a Duch svatý, záštita a zachránce zbožných.

Český rozhlas D-dur

Premiéra:       sobota 11. 5. 2019 – 20:00

Repríza:          sobota 25. 5. 2019 – 20:00