Aleš Březina - výjimečně skoro bez Martinů
Návštěvu u skladatele a ředitele Institutu Bohuslava Martinů vysíláme na D-dur 16. a 17. ledna 8:00-12:00.
Návštěva u muzikologa a skladatele Aleše Březiny není ve vysílání stanice D-dur žádnou přehnanou poctou Bohuslavu Martinů. Není moc martinůovská. Vlastně ani trochu. Skladateli, jemuž věnuje svůj odborný i posluchačský zájem už celé čtvrtstoletí, se tentokrát vědomě, až na dvě komorní skladby, co nejvíc vyhnul. Ve své diskotéce má totiž i spoustu jiné zajímavé hudby, o kterou stojí za to se podělit.
Můžeme se těšit na skutečně neotřelé pohledy do novější tvorby. Například na Wagnerovu hudbu zpracovanou do zvuku kavárenského ansámblu. Ale také na nahlédnutí do skladby Johna Adamse, reflektující smutek nad oběťmi teroristického útoku v New Yorku na počátku tisíciletí. A protože náš hostitel, který vybírá pro tuto příležitost hudbu, komponuje také partitury pro film a divadlo, zabrousíme nad jeho rozsáhlou sbírkou CD rovněž do této sféry.
Přesto nakonec padne párkrát i jméno skladatele Martinů. Souvislosti se najdou. Například nad Berliozovou Fantastickou symfonií, kterou diriguje Charles Munch. Tentýž, který řídil v Bostonu premiéru Symfonických fantazií od Martinů, díla Berliozovým dílem prý inspirovaného.
Jak se projevuje Aleš Březina? Zájem o Bohuslava Martinů a pěkný vztah k jeho hudbě jsou přirozeností, o které vlastně ani není třeba hovořit; vždyť každý ví, že je takový tuzemský „Mr. Martinu“. Nadšenec, důsledný, uznalý, okouzlený i vlivný. Postřehy a zmínky o známých interpretech vyslovované s vážnou tváří jsou u něj samozřejmostí. Vzpomínky na setkávání s žijícími legendami jsou pronikavě zajímavé. A vlastní zážitky s hudbou trousené s upřímným úsměvem i s lehkou sebeironií a nevinnou pobaveností jsou pak nahlédnutím do světa člověka mladého duchem, který je i přes exaktní vyjadřování a mezinárodní renomé schopen nejednoho poťouchlého úsměvu.
Skutečnost, že je badatelem stojícím za zajímavými objevy a editorem zaštiťujícím souborné vydání skladeb svého svěřence a zároveň patrona, Aleši Březinovi nebrání, aby se upřímně nesmál nad povedenou fotomontáží, kterou před pár lety dostal zarámovanou; rukou si s ním na té fotografii potřásá sám Martinů… A aby se mu při vzpomínce na mimořádně silný přelomový zážitek z doby pražské návštěvy „mystického skladatele ohromné hloubky“ Oliviera Messiaena na konci osmdesátých let nevybavil moment, zachycený objektivem bez nutnosti fotomontáže: jak při besedě nahlíží klasikovi hudby druhé poloviny století přes rameno do not… Už zase vážně k tomu ale dodává: „Nikdy jsme se osobně neviděli, já jsem tam byl jen přítomen, ale zůstal mi pocit jakési sounáležitosti, do které Messiaen dokázal asi vtáhnout každého.“
