Dialog Bartóka s Šostakovičem
Dvě výročí velkých klasiků 20. století připomeneme na D-dur 20. a 21. září od 8:00 do 12:00.
Letošní výročí úmrtí spojuje dva velikány hudby 20. století – Bélu Bartóka a Dmitrije Šostakoviče. Ten první zemřel v americkém exilu 26. září 1945, z rodného Maďarska i Evropy uprchl před fašismem, bylo mu 64 let. Ten druhý zemřel 9. srpna 1975 v Sovětském svazu, kde žil střídavě oslavován a utlačován, bylo mu 69 let.
Bartók byl o generaci starší a vyšel z folklóru, aby z něj vytvořil nejprve radikální experimentální jazyk a posléze neoklasickou syntézu. Šostakovič navázal na ruské romantiky, ale také on může být s určitou licencí nazván neoklasikem, protože skládal symfonie, koncerty, sonáty…
Jinak se jejich styl ale hluboce liší, Bartók je koncentrovaný a radikální, Šostakovič komponuje lehčeji a v dlouhých plochách, rád se drží i tradičnějších hudebních postupů. Bartók má jeden koncert pro orchestr, Šostakovič má patnáct různých symfonií, oba mají houslový koncert, ale jeden je více klasický, druhý až expresionistický, takže nemá smysl je poslouchat za sebou. Stavět jejich díla vedle sebe je tedy experiment, u kterého nevíme, jak dopadne – ale můžete to zjistit sami na sobě.
O víkendu budeme dopoledne střídat oba klíčové autory 20. století tak, že za sebou uslyšíte například Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčce a Bartókovu hudbu pro smyčce, bicí a celestu. Nebo Bartókův Koncert pro orchestr a Šostakovičův Koncert pro violoncello. Očekávejte vrcholná provedení včetně světových premiér Šostakovičových koncertů s Oistrachem, Rostropovičem i autorem samotným, jednu z prvních světových nahrávek Bartóka s Karlem Ančerlem – ale i současné interprety: Tabeu Zimerman, Renauda Capucona nebo Andrise Nelsonse.
Bartók a Šostakovič se na koncertech málokdy objevují vedle sebe, většinou se programy staví tak, aby se proti jejich drásavosti dalo něco vlídnějšího. Tady budeme mít 20. století v celé jeho náročnosti, ale zároveň můžeme objevit, že i v obou těchto autorech je mnoho naděje, humoru, virtuózního mistrovství a sem tam i radosti. Takže: čelem ke 20. století!
