Encyklopedický atlas hudby

29. listopad 2000

Je jen velmi těžké říci, jak se mění situace hudebního umění v dnešní společnosti. Existují totiž varovné signály naznačující, že prestiž vážné hudby povážlivě klesá, ale zároveň zaznamenáváme i náznaky zcela opačné.

Jedním z nich je třeba i fakt, jaký zájem projevují nakladatelství, vydavatelé CR-romů i komerční média o vzdělávací tituly věnované vážné hudbě. V našich knihkupectvích se to jen hemží různými hudebními encyklopediemi, časopisy o mistrech klasické hudby, populárními monografiemi slavných skladatelů. Jsou to převážně popularizační práce ne vždy ideální kvality. To, co na trhu chybí, je odborněji pojatá hudební encyklopedie a hudební dějiny. Příprava encyklopedie na půdě Akademie věd byla za podivných okolností těsně před dokončením zastavena a o dějiny hudby se od dob Černušákových snad ani nikdo nepokusil.

Nakladatelství Lidové noviny však před několika týdny vydalo publikaci, která aspoň do určité míry pomůže tuto smutnou situaci vylepšit. Jmenuje se Encyklopedický atlas hudby, jeho autorem je německý muzikolog Ulrich Michels a do češtiny ji přeložili Miroslav Srnka, Sandra Bergmannová, Jan Frei, Lucie Chvátilová, David Stranofský. Nejde o popularizační dílo. Hudba se tu nezpřístupňuje, ale vysvětlují se její principy a historický vývoj. Je to činěno stručně, přehledně, věcně správně a víceméně srozumitelně. Zhruba třetina knihy je věnována hudební teorii, dvě třetiny hudební historii. Na lichých stránkách knihy, tedy vpravo, je umístěn text, vlevo njdeme barevné grafy, schémata, obrázky, notové ukázky. Právě v této názornosti spočívá hlavní síla knihy: co lze slovy vysvětlit jen krajně obtížně, je často možno naznačit schématem, obrázkem s popisky a podobně.

Hudební dějiny jsou v knize zpracovány chronologicky a orientaci zjednodušuje i logické členění textu různými typy odstavců, stylů písma a podobně. Systematická část je řazena tématicky na Hudební vědu a teorii, a dále na Akustiku, Organologii, Druhy a formy atd. Z toho vyplývá, že s touto částí knihy nelze dost dobře pracovat jako se slovníkem. Pokud vás například zajímá, co je to synkopa, musíte nahlédnout do rejstříku, kde k tomuto pojmu najdete 24 odkazy a její úplnou definici mezi nimi stejně nenajdete. Kniha prostě předpokládá znalost základních pojmů. Velký důraz je kladen na hudební formy a formové typy, což považuji za velmi správné, protože právě jejich znalost posluchači pomáhá v hlubším pochopení hudebního díla. Naproti tomu v knize pečlivě probraná akustika takový význam pro posluchačskou praxi asi nemá.

Co se týče hudebně historické části, je myslím napsaná velmi kvalitně a její rozsah je pro běžné použití plně dostačující. Opět si samozřejmě musíme uvědomit, že nejde o slovník a nemůžeme čekat, že se o každém hudebníkovi hudební historie dozvíme úplně všechno. Velmi enné je tu ale nepřeberné množství notových ukázek na sudých stránkách knihy.

Pokud by průměrná česká kulturní domácnost měla být vybavena jednou jedinou knihou o hudbě, doporučil bych tuto. Bylo by ale dobré nespoléhat se jen na ni a knihovnu doplnit ještě třeba Slovníkem české hudební kultury, Velkou encyklopedií opery a nějakými dějinami hudby. Ty by ovšem musel nejprve někdo vydat.

autor: LH
Spustit audio